Tak jo, když jsem se před chvílí snažila po letech (!!!) opět oživit svůj blog a příhlásit se, málem se mi zastavilo srdce, když mě napadlo, jestli já ho vlastně minule nesmazala?! Díky bohu jsem si nakonec vzpomněla na svoje heslo a musím se přiznat, že se mi dost ulevilo. Tolik vzpomínek ...

Od posledního duchaplného článku uběhl více jak měsíc, a světe div se, já se v podstatě nikam neposunula. I když, nebudu na sebe tak tvrdá, vlastně vím už skoro jistě, kam si podám přihlášky a taky vím asi tak na 90 %, že můj sen jménem Anglie musí počkat. Proč? To já sama vlastně nevím, jen teď tak nějak tuším, že ještě

 Pokusila jsem se založit nový blog, ale nevydrželo mi to ani dva měsíce. Před chvílí jsem ho smazala a obávám se, že svět nepřišel o umělecké dílo. Proč zakládat nový, když tady jsem to já? 

Poslední měsíce se nesou

No není to sranda, že si můj blog zobrazilo už přes 9.000 lidí?

Páni, je to šílený, jak dlouho už ho vlastně mám, a kolik jsem toho s ním prožila. Nejspíš proto jsem neměla nikdy to srdce ho smazat. Je to takový můj elektronický

 Tak fajn. Přímo tady na tom gauči kde sedím, slavnostně přísahám, že tenhle článek neskončí mým klasickým vypnutím. Je to tak dlouho, a já potřebuji něco napsat. COKOLIV.

A je tu také jiný důvod. 

 Asi nemá cenu psát, co všechno musím a nestíhám a bla bla bla.

A když je čas, není chuť psát, protože vůbec nevím co, protože pořád nemůžu najít tu ztracenou chuť. Jo, je mi to líto, ale tohle musí přijít samo.

 Zase měsíc ticho, já vím.

A zase nemám nic jiného, než "málo času".

Ale jako vážně. Kolikrát bych sem chtěla moc napsat, ale to je škola,

 Hihiii, zase čtvrtek.

Poslední dobou je až neuvěřitelný, jak rychle ten týden vždycky uteče. Je toho tolik, že se ani nenaděju a jdu zase spát, a zase je ráno, a pak čvtrtek, a pak ho zase vidím .. :) To jediné, na co pořád a pořád čekám.

... protože já i Lenička jsme zase dostaly chuť psát. S tím rozdílem, že u ní jsou to duchaplný věci, u mě jen kecy, který si tady vybíjim.  :D

Jen je pořád víc chuti, než času. Jak už jsem si jednou stěžovala, škola, ke který se brzo

 Tak konečně čas zase sednout, a něco jen tak napsat. Slíbila jsem si, že tentokrát nebude pauza delší, než týden. Chtěla jsem tohle udělat mnohem dřív, bohužel škola a celkově pořád nějaký povinnosti mi to nedovolily. Často teď vzpomínám na základku a brečím, jak mi tam bylo krásně. Teď mi přijde, že většinu života trávím