Zmojihlavy | Začít žít

Tak jo, když jsem se před chvílí snažila po letech (!!!) opět oživit svůj blog a příhlásit se, málem se mi zastavilo srdce, když mě napadlo, jestli já ho vlastně minule nesmazala?! Díky bohu jsem si nakonec vzpomněla na svoje heslo a musím se přiznat, že se mi dost ulevilo. Tolik vzpomínek ...

Nedá se ani vyjádřit, co cítím, když čtu články, které jsem kdysi psala. Jako bych je snad ani nepsala já. Jsem to vlastně pořád já? Ne, nejspíš už nejsem ta čtrnáctiletá (naivní) holka plná elánu. Můj sen živit se psaním. Haha. Rozplynul se jako mlha v údolí. 

Můj život se obrátil naruby po tom, co jsem učinila to nejlepší rozhodnutí svého života. Opustila jsem ho. Odešla jsem. Konečně jsem v sobě našla dost síly. Vystoupila jsem ze své komfortní zóny a bum! Začaly se mi dít samé dobré věci. Jo, někdy to vážně stojí za to. Přestat se sakra konečně bát a prostě se sebrat! Přestat si pořád dokola promítat děsivý scénáře a očkovat sebe sama strachem. Odešla jsem a všechno najednou zase dávalo smysl. Tři a půl roku. Jo, ze začátku jsem samou láskou a štěstím byla v pohodě. Oba jsme byli. Ale více než dva roky jsem si zažívala peklo. Na konci toho všeho jsem byla jen troska. Troska, která si ani trochu nevěřila, myslela jsem si, že jsem tlustá a ošklivá, že jsem neschopná, líná, sobecká, rozmazlená ... Není divu, když jsem to poslouchala pořád. Jsem neskutečně šťastná, že jsem v sobě našla tu sílu tohle skončit. Prostě se jenom stačilo pořádně nasrat.

A pak vše přišlo úplně samo. V životě se mi znovu objevil člověk, kterého jsem vlastně celou dobu znala, ale nikdy by mě nenapadlo, že on by mohl být tím, před kým můžu být prostě JÁ. A on mě přesto miluje. Ale nechtěla jsem tady zase básnit o lásce, vždyť o tom je skoro celý můj blog. Jo, láska je pro mě v životě hodně důležitá, ale tenkrát, když jsem odcházela, jsem si uvědomila, že se dá žít i bez ní.

A tak se mi během měsíce změnil život. Přestěhovala jsem se, musela jsem se osamostatnit a umět se o sebe postarat sama. Ty težké začátky jsme společně zvládli a musím říct, že se máme už jenom lépe a lépe. Pokud hovořím o materiální stránce. A samozřejmě o naší lásce, která rozhodně není a nikdy nebude dokonalá a bez chyb, stejně jako my dva. Přesto je ale naše láska čistá a já věřím, že spolu zvládneme všechno. Ono prostě někdy jenom stačí vzdát se pohodlí a riskovat. A vlastně, vždyť ke štěstí stačí tak málo. 

Přesto když sama sobě položím otázku, jestli jsem se svým životem spokojená, musím odpovědět, že ne. Asi bych v něm uvítala trochu víc svobody, co se týká mojí práce. Ano, ta čtrnáctiletá holka už teď chodí do práce, protože nečekaně, se na školu po jednom semestru vybodla. Přestože jsem studovala literaturu, takže svou životní lásku. Proč? Proč jsem to udělala? Já nikdy nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Prostě jsem cítila, že to není pro mě. Nemluvím o literatuře, tu miluju a svým způsobem byly předměty, které mě fakt šíleně bavily a zajímaly, ale prostě mi příšlo, že tam jenom mrhám svým časem. Vím, že teď je in studovat a mít titul, ale já prostě musela být vždycky jiná. 

Ne. To je pokaždé moje odpověď na otázku, jestli toho lituju. Nelituju ani trochu, jsem vděčná za svou práci, která mi poskytuje spoustu výhod, mám super zaměstnavatele, který se nebojí nových věcí a jsem dost dobře ohodnocená. Přesto svou práci nijak nemiluju a ani mě moc nebaví. Možná to je to, co mě ubíjí. Každý den, to samé dokola. 

Vím, je mi jednadvacet a brečím tu, jako kdybych snad měla nějakou krizi středního věku. Já jen, že mě prostě tenhle stereotyp ubíjí. Tak ráda bych měla práci, při které bych byla pánem svého času. Tak ráda bych dělala něco, co by mě opravdu bavilo a naplňovalo. Nejspíš jsem si svoje zaměstnání celé dětství moc malovala a teď jsem prostě zklamaná z reality. A musím uznat, nechala jsem se dost sešrotovat. Čím? Stereotypem, tím životem, co žijí skoro všichni okolo mě. Začala jsem si v poslední době uvědomovat, jak málo se teď věnuju tomu, co mě dřív tak bavilo a dělalo šťastnou. Vždyť já už skoro vůbec nečtu. JÁ!!! Bože já, knihomol, co měl knížku nalepenou na obličeji non stop! Já už vůbec nepíšu!!! Přitom to pro mě byla vždycky tak skvělá terapie. Už nechodím do přírody s foťákem, já už prostě asi nejsem já. Nebo jsem jenom dospěla? 

Vím, že tohle všechno můžu změnit! Já musím! Musím zase začít žít a přestat jenom přežívat ... *