Zmojihlavy | Ready to write!

 Tak fajn. Přímo tady na tom gauči kde sedím, slavnostně přísahám, že tenhle článek neskončí mým klasickým vypnutím. Je to tak dlouho, a já potřebuji něco napsat. COKOLIV.

A je tu také jiný důvod. 

Přečetla jsem si všechny ty staré povídky, které jsem kdysi dávno slátala. Je to neuvěřitelný, jak čas letí. Většina jich byla z roku 2010 nebo 2011.

Vzpomínám si na svůj první psací stroj, který jsem tolik milovala! Nikdy jsem ho nechtěla dát, ale jednoho dne ho mamka dala na půdu, a tam se na něj nejspíš práší dodnes. Tady vznikaly moje první pohádky, povídky, dopisy imaginárním kamarádkám. Tady vznikaly moje první životní ambice. A to napsat knihu. Už v těch osmi letech jsem po tom tolik toužila. Od mala jsem chtěla být spisovatelkou. Jenže všechny moje knihy a povídky většinou po dvou kapitolách prostě skončily. Nevím, čím to je, ale nikdy jsem žádnou nedokázala dokončit. A teď tu stojím před dalším životním rozhodnutím a nevím, jak s ním naložit.

Jít studovat literaturu a psaní?

Já? Možná, že ve mě něco málo je, ale upřímně, stačí to? Vzhledem k mým nekončícím obdobím, kdy nejsem schopná dokopat se k napsání souvislé věty si jen velmi těžko představuji, jak bych se mohla psaním živit. Dokázala bych například psát do novin nebo časopisu? Naplňovalo by mě to? Bože, já nevím!

O mojí lásce k literatuře a knihám snad není ani co říct. Hltám slovo za slovem, knihu za knihou a nic mě nebaví víc, než trávit čas s knihou, nebo mojí nejmilovanější čtečkou od nejmilovanějšího tatínka. I hodiny literatury jsou mojí velkou láskou (jen paní učitelku tak moc nemiluju). Jenže ke čtení tak trochu patří i psaní ...

Proč nad tím přemýšlím teď, když maturuji až za rok? Mám panickou hrůzu, že znovu udělám špatné rozhodnutí, jako se střední školou..

Jediné, co mě naplňuje tolik, jako psaní jsou už jen jazyky, což je mou další možností. A pak také pilates a zdravý životní styl, ale to si  asi vážně nechám jen jako životní styl. :)  (Mimochodem ano, píše to pořád ta stejná Káč, nikdo jí nezabil a nevydává se teď za ní.)

Možná by bylo vhodné popsat i pár změn, které se v mém životě udály za tu dobu, co bylo ticho.

A že jich nebylo málo.

Za prvé asi k němu. Prokousáváme se společně naším třetím rokem a nebudu lhát, někdy je to více než vysilující. To k tomu ale zřejmě patří, protože mi přijde, že jsme společně stále silnější a silnější. I když někdy jsou i chvíle, kdy se mi hlavou honí tolik věcí.. Ale o tom třeba jindy. (Opravdu moc ráda bych tenhle slib dodržela!)

Pak také to, že jsem v lednu tohoto roku dovršila osmnácti let. Tradá. A taky mám řidičák. Třikrát hurá a už nikdy víc tyhle nervy a všechno okolo!!!

A dál prostě celá já jsem jiná. Změnila jsem se a opravdu to na sobě cítím. Ale nebojte se, nikdy jsem nebyla šťastnější a necítila jsem se lépe. Poslední dobou vše, co dělám mě opravdu moc naplňuje a to mě činí tak šťastnou ... Možná fungují endorfiny z pilates a všeho toho zdravého a tak hrozně moc dobrého jídla, které do sebe cpu, anebo jsem prostě dospěla a dostávám rozum! Anebo taky nee a jenom mi hrabe čím dál víc.    :D

Wau, už je to docela dlouhý. :) Ty řádky co za sebou nechávám ve mě vyvolávají ten super pocit, který jsem tak dlouho nezažila. Ten pocit, že jste něco sdělili světu, i když je to obrovská slátanina. Ale stejně je to boží. Já tak miluju psaní! 

Překvapivě, odpověď na mou velkou otázku, jakou cestou se vydat jsem v tomto článku nevydumala, ale porazila jsem v sobě něco, co jsem potřebovala k tomu, abych zase mohla psát. Prostě jsem se vzepřela a zlomila jsem to tak, jako se vždycky vzepřu a udělám jeden dřep, nebo angličák navíc ... Budu se teď víc věnovat tvoření, vymýšlet povídky, témata a pokoušet se přiblížit ke svému dětskému snu.

(A nebojte se, neproměním tento blog na "fitness blog"!)

Jsem to stále já, vaše ujetá, zamilovaná a šťastná Káč!    *