Jaká maličkost dokáže člověka srazit zpátky na kolena. Jak to bolí, když si člověk poskládá určité iniciály, a jaké to je, když si nechce připustit právě odhalenou pravdu.

Jaký to je život, když ho není pro koho žít. Když

Moje schopnosti se zvětšují, už si dokážu zakázat myšlenky na něj téměř v jakékoliv situaci.

I když to bolí.

Bolelo

Kde jsou ty časy,

kdy si pro mě znamenal méně než nic?

Já chtěla být jen kamarádkou, však odpusť mi ten hřích. Já začala tě milovat, tvé oči, ústa, smích... Ty mě rád nemáš a ani nemůžeš, ty z celého srdce jinou miluješ...*

Byl to šok. Možná proto, že zrovna v tebe jsem opravdu věřila. U tebe bylo něco, co mi dávalo jistotu, že tohle nikdy neuděláš. Že mě nikdy nenecháš jít. Neměl si totiž jediný důvod. Až na ten jeden, o kterém mě nikdy nenapadlo nějak vážně přemýšlet. Brala jsem ji jako uzavřenou kapitolu. Jako tvou starou lásku. Myslela jsem, že

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Chvíli mi bylo zajímavě lehko. Během minuty mě začalo bolet na srdci. Nevěděla jsem ještě proč. Pak se mi to všechno vybavilo. A do očí se mi začaly drát slzy. Nenávidím taková probuzení. *

Život je krutá svině. Zahrává si s námi neskutečně hnusným způsobem.

Co na mě sakra zkouší? Tím, že musím sledovat člověka, který mě miluje a hrozně tím trpí.. A sama milovat někoho úplně jiného?

Vidět ho smát se, tancovat, slyšet zpívat, mluvit .. Cítit jeho blízkost, jeho pohled na sobě. Slyšet z jeho úst moje jméno. Poslouchat jeho vyprávění.

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.

Možná bych si měla přestat číst staré články. *

Proč mám neustále pocit, že se všechno jenom zhoršuje? Že bolest je větší, i zoufalství a bezmoc?

Strašlivě mi chybí.

Ten