Jaká maličkost dokáže člověka srazit zpátky na kolena. Jak to bolí, když si člověk poskládá určité iniciály, a jaké to je, když si nechce připustit právě odhalenou pravdu.
Jaký to je život, když ho není pro koho žít. Když mu scházejí ty barvy, které měl. Když už má jen ty černobílé, které si sami musíme přibarvovat, abychom vůbec byli schopní normálně žít.
Je tady zase období, kdy pochybuji nad nějakým smyslem a nějakou cenou mých článků. Jak dlouho zase nenapíšu "normální" věc, o naprosto nepodstatných "problémech" lidského života. . ? Kdy depka a smutek obcházejí okolo, a čekají na slabší chvíli, aby mohly zaútočit. Je tady období strachu z nich.
Je na světě další slátanina.
PS: Je možné, aby mě z rozchodu s ním dostával Lukyn, a z rozchodu s Lukynem dostával on? Je vůbec možné mít tak absurdní život? *