Pokus

Byl to šok. Možná proto, že zrovna v tebe jsem opravdu věřila. U tebe bylo něco, co mi dávalo jistotu, že tohle nikdy neuděláš. Že mě nikdy nenecháš jít. Neměl si totiž jediný důvod. Až na ten jeden, o kterém mě nikdy nenapadlo nějak vážně přemýšlet. Brala jsem ji jako uzavřenou kapitolu. Jako tvou starou lásku. Myslela jsem, že si na tom teď jako já. Že si na ni také zapomněl. Ale tobě asi dva měsíce se mnou nestačily. Narozdíl ode mě.

Trošku mě to bolí, když si představím, jak moc ji musíš milovat, když si nebyl schopný za tak dlouhou dobu zapomenout.

Ale stejně nelituji ani jediné vteřiny, strávené s tebou. Naučil si mě tolik, kolik nikdo jiný. Kdyby mi někdo před několika měsíci napsal, co pro mě jednoho dne budeš znamenat, asi bych se tomu zasmála. Upřímně, nikdy jsem tě neměla moc ráda. Na škole si mě štval, hádali jsme se a nezdravili. Minulé léto jsme občas zašli ven, ale stejně si pro mě nebyl víc, než "ten Lukáš" ..

A to, co si pro mě teď, se ani nedá vyjádřit slovy. Si pro mě všechno na světě. Je to zajímavé, nemůžu tomu uvěřit, že zrovna ty. Ale je to tak. Si to ty. Tebe miluji, a vždycky budu.

Myslela jsem, že napíšu podobný článek jako byl tento, ale nemám na to.

Ještě ne.

Teď jde jen o to, zvyknout si, a naučit se s tím žít. S tím, že už budeš vždycky jenom kamarád. Protože kdo by mohl přijít, a vyléčit mi zlomené srdce? Ty už to nebudeš ..*