Zase. Sedím tady, a nevím, jak začít. Právě mi hlavou proběhl skoro celý článek, ale když sednu a chci ho napsat, najednou to nejde. Jo, Leni, jak se máš ty? Myslím, že nebýt toho komentáře, teď tady nesedím. Vlastně nemyslím, to vím určitě. Možná jsem podvědomě celou tu dobu čekala právě na něj, aby mě donutil zase jednou

 Hallelujah! (jo, občas na záchodě hraju dobyvatele)

Jsem zpět. Nevím sice na jak dlouho, ale tenhle hnus už prostě musí z hlavy ven, a přišel jednou zase ten čas, kdy se nespokojím s tím, že to řeknu nejlepší kamarádce, jemu, nebo mámě.

Venku je tak hezky a já tu jen tak dřepím protivná a naštvaná na celý svět.

Vlastně tam není až tak krásně. První sluníčko mě ještě neoblbne tak, abych si sundala bundu a chodila v mikině.

 Podívala jsem se na Sex ve městě a uvědomila si, jak moc mi chybí ty chvilky s nimi.

 Tak jsem si dneska cestou do školy uvědomila, že už mi je sedmnáct. Krásných sedmnáct. Ale co se mění, krom toho, že už mě možná nevyhodí z non-stopu, a že až se někdo zeptá, odpovím místo šestnácti sedmnáct? Vůbec nic. Tak proč to sem vůbec píšu :D? Ale jo, bylo zajímavý pozastavit se nad tím a uvědomit si, jak život hrozně

A je to tu zase, po roce.

 Můj každodenní strach se zhmotnil.  

 Heh. Konec světa.

Kolik jich už mělo být? Nespočetně. Já se tomu sice směju, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám ani trochu strach.

 Vánoce se blíží a já stejně jako každý rok, i když jsem si stejně jako každý rok řekla, že nakoupím dárky brzo, scháním všechno pod tlakem a na poslední chvíli. Mě teda přijde pět dní jako dost času, ale ostatním ne.  

 Vidět se uprostřed týdne. Hihi.

Dřív nepředstavitelné, teď skutečné. 

Je super, jak ho moje rodina bere jako jednoho z nás. A ještě lepší, že je to tak i u nich.   :)    *