after long time

 Zase. Sedím tady, a nevím, jak začít. Právě mi hlavou proběhl skoro celý článek, ale když sednu a chci ho napsat, najednou to nejde. Jo, Leni, jak se máš ty? Myslím, že nebýt toho komentáře, teď tady nesedím. Vlastně nemyslím, to vím určitě. Možná jsem podvědomě celou tu dobu čekala právě na něj, aby mě donutil zase jednou něco napsat. Hrklo to ve mě, a měla jsem hroznou radost, když jsem viděla ten email.

Možná jsem byla trochu zklamaná, když jsem u tebe nenašla žádný nový článek, ale což. Napíšu zase jednou něco.

Ani nevím, proč to tak najednou všechno přestalo, utichlo ... Vždycky jsem sedla, otevřela nový článek, ale v hlavě bylo prázdno, nikde žádná slova. 

A to jsem za tu dobu ve své hlavě vytvořila snad milion článků, přeříkávala jsem si je i nahlas, hlavně když se něco stalo, a já si tím chtěla pomoct.  A tak, když nebyl po ruce blog, ani tužka, bylo všechno v hlavě. Jenže tam mě to tížilo dál. Ty máš pravdu, když píšu, je mi líp. Je jedno, že to moc neumím, ani nevím, proč by mi vlastně nemohl stačit nějakej deníček, proč to musí na veřejnost. Asi je mi líp, když někdo napíše, že v tom nejsem sama. 

A co dál ..

Co se stalo?

Vlastně skoro nic novýho.

Co to plácám. Stalo se toho tolik. Třeba už jen to, že jsem musela přestat kouřit, a že to není tak jednoduchý, jak jsem myslela. Že už neberu prášky, že jsem objevením té nemoci musela hodně věcí změnit, a že mě fakt žere, že nemůžu udělat nic pro to, aby to zjistili i další tisíce holek, který si žijou v klidu, jako dřív já, a nic netuší.. 

Taky on.. To je přece to nejdůležitější. Bože.. Když čtu ty starý články o něm v jednu chvíli se válím smíchy, pak mě přepadne pláč. (Jo jsem to pořád já, cíťa.)

Tolik se toho změnilo, a přitom nic. Náš vztah je už něco, pro co nenacházím slova, možná i proto jsem dlouho nepsala. Já už prostě nevím, jak to vyjádřit. 

Je to tak moc jiné. Můžeme si toho na sebe tolik dovolit, lezeme si na nervy, občas se poštěkáme, jsme protivní, ale tím je všechno ještě silnější. Ani na vteřinu jsem nikdy nepřemýšlela, že bych ho nechala jít, i když si kolikrát vztekem rvu vlasy.

Pořád ho tak moc miluju, ještě víc, on se propletl celým mým životem, a najednou je všude, a najednou jsou to dva roky, a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Jo, on je ten cizí kluk, kterej mě tak šíleně něčím dostal, a pořád si mě drží. Na vteřinu si představím život bez něj, a všude vidím jen tmu a prázdno. Nechtěla jsem se do toho vrhat po hlavě, ale copak já to umím? Zkusila jsem to znovu, věděla jsem, co všechno riskuju, a zatím mi to vychází. Já ale už moc dobře vím, že všechno není věčné. Ráda bych řekla, že už nejsem tak naivní, ale není to pravda. 

Teď jsem napsala to, na co jsem si bránila myslet celou tu dobu. Chci totiž žít přítomností ..

Kolikrát jsem přemýšlela, že to tady smažu. Tohle všechno, celý blog. Ale stejně to nedokážu, teď už ne. 

Nechci tady ale mít všechny ty staré články, nechci už myslet na svou minulost plnou omylů a lidí, kteří mi tak ublížili .. 

Lukyn mi tak hrozně leze na nervy, doslova ho nenávidím, když se na něj podívám, jak se se mnou klidně baví, a nemá ani tušení, jak moc mi ublížil a poznamenal mě. Už to není, jako dřív. Nemůžu ho ani vystát. A co teprve ten před ním, ten, co fetoval, když já prožívala svou první lásku. Ten, co mi místo krásných vzpomínek zanechal jen bolest a svoje dokonalé divadýlko. Jo, o tomhle jsem tady ještě nemluvila. Konečně je to venku. A hádejte co? Tenhle měsíc  se z něj stane otec. Musím se smát, když si vzpomenu, jak mi sliboval dům u moře a hromadu dětí. Teď ho čeká s ní, a je nešťastnej. Asi je to karma. Trest za všechna ta zlomená srdce, i to moje.

Teď je tady ale ten, co mě zase naučil žít, věřit, radovat se, milovat ... Není to žádný svatoušek, nepíše  mi básně, ani mě nezahrnuje květinama, má svoje vlastní způsoby, jak mi vyznat lásku. Jako kdyby mi ho Bůh seslal z nebe. Už mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, že vlastně vztahy s těma dvouma, mě dost klikatou cestou přivedly až k němu. A taky obrovská náhoda. Nebo osud? *