můj osobní konec světa

 Můj každodenní strach se zhmotnil.  

"Musíme se rozejít.."

Ne! On by to přece nenapsal do zpráv na facebook!

Srdce nechce bít, nemůžu dýchat!

Rozklepané ruce jen stěží píšou smsku.

Už ho nikdy neuvidím, nikdy mě neobejme, nikdy tu už spolu nebudeme ležet .. Proč píšu do zprávy zlato? Možná už nemám nárok, říkat mu tak.

Řinoucí se slzy, a najednou na mobil ani nevidím. Neodepisuje.. Začne mě snad ignorovat? Zavírám oči a hlasitě vzlykám, protože ho vidím všude okolo sebe. Cítím jeho doteky. Nejde normálně myslet. Nemůžu tomu uvěřit. Tohle není pravda. 

Volám mu s těžkým dechem. Co když to vezme? Uslyší moje popotahování a vzlyky, uslyší jak sotva dýchám.

Štípu se do ruky, jestli to není sen. 

Típnul to.

Je tohle konec? Myšlenky skáčou hrozně rychle, v duchu vidím vše, co jsme prožili.

Zazvoní mobil. Píše!

Těch pár sekund, než se zpráva otevře. Snažím se nadechnout ..

"Zapoměl jsem se ve škole odhlásit."

A ještě více slz.

Teď už vím, jak moc bez něj nedokážu žít. Jaké by to bylo.

Já už si svůj konec světa prožila.

(Ještě teď se mi klepou ruce.)  *