Jako by se čas zastavil. Ta slova jí zněla v uších, přitom matka už dávno z pokoje odešla.

"Doktoři s tím nemohli nic dělat, měl těžká zranění. Chceš být sama?"

MARTIN

Zastrčil klíčky do zámku, a zjistil, že je odemčeno. Otevřel, kvůli tašce přes rameno se na chvíli zasekl ve dveřích. V kuchyni se svítilo a hrálo rádio.

Domov je místo, kam by se měl člověk vracet rád. Znamená to,že její domov je vlídná náruč ulice? Kam utíká, když už nechce poslouchat rozmluvy o Hitlerovi a konečném řešení? Ona domov nemá.

Seděla na posteli a hlavou se jí honily roztodivné myšlenky. Bylo 30.dubna 1942.

Kap,kap, kap...

Kapky deště ztěžka dopadaly na zem.

Pod

Seděla jsem u stolu a v ruce držela papír. Byl už lehce zažloutlý (proboha to je to už tak dlouho?) a pomačkaný. Stálo na něm:

DO PATNÁCTI MUSÍM!

[ Pokračování článku ]

Praštila jsem do budíku, až spadl na zem s hlasitým řinčením, jak s sebou strhl ještě mobil, půl roku rozečtenou knihu a skleničku s vodou.

"Sakra!"

Zaklela jsem a vyškrábala se z postele. Pomalu jsem otevřela oči, ale jak jsem tak učinila, hned jsem je zase zavřela. Poslepu