Část I.

Praštila jsem do budíku, až spadl na zem s hlasitým řinčením, jak s sebou strhl ještě mobil, půl roku rozečtenou knihu a skleničku s vodou.

"Sakra!"

Zaklela jsem a vyškrábala se z postele. Pomalu jsem otevřela oči, ale jak jsem tak učinila, hned jsem je zase zavřela. Poslepu jsem došla do koupelny a cestou zakopla o oblečení, které jsem včera ledabyle pohodila na zem. Zachránila mě židle vrchovatě zarovnaná časopisy. Po návratu z koupelny jsem konečně jsem otevřela oči a podívala se na budík.

"Teprve šest?"

Zaskuhrala jsem ospalým hlasem. V tom znovu zazvonil mobil. Otráveně jsem se dobelhala k posteli a ohnula se pro něj.

"Haló?"

"Jo haló. Můžeš mi laskavě vysvětlit kde mám ten článek o Řecku?"

"Taky přeju hezký ráno. No, mám mlhavé tušení že jsem ho ještě nenapsala. Ale chtěla si ho po mě až na jednadvacátého, a to je..."

"A to je dneska pokud se nepletu!"

"Pane bože! Promiň! Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout! Už jsem nad tím přemýšlela, info mám, nebude to problém. Jsem tam za půl hodinky, spíchnu to v metru."

"Super, a nezapomeň zdůraznit ty ceny!"

Hodila jsem mobil na postel a zalezla do koupelny.

Po hodině jsem vyšla z domu. Úzké džíny, šedé volné triko se znakem supermana (to opravdu sedí) a červené polobotky byly dnes vyjímečně tím prvním, co jsem vytáhla ze skříně.

Budova časopisu HOT zářila novou béžovou fasádou. I přesto, že na sto procent vím, že se dveře otevřou, pokaždé v posledních vteřinách začnu pochybovat. Unvitř panovalo obvyklé rušno, byl týden před uzávěrkou.

"Ahoj Rose! Někdo ti volal, chceš číslo?"

"Čau! Potom...!"

Řekla jsem a letěla k výtahu. Na poslední chvíli jsem zastavila zavírající se dveře a vlezla do už tak přecpaného výtahu. Nikdo si mě naštěstí nevšímal.

"Jsem tady!"

Vydechla jsem a ztěžka si dosedla na židli.

"Bezva! Jsi blesk!"

Řekla Klára a vzala mi notebook z ruky. Položila ho na stůl, zapnula a začala mluvit. Zarazilo mě, že její výraz není ani trochu naštvaný.

"Ehm, hele, chtěla jsem ti to nabídnout už dávno, a po dnešním ránu jsem se přesvědčila. Měla by sis vzít dovolenou."

Šíleně ve mně hrklo, co budu dělat? Práce je můj život.

"Vyhazuješ mě?"

"Chápeš význam slova dovolená? Volno?"

Řekla už zase otráveným a cynickým tónem.

"To je v pohodě, nepotřebuju volno."

Snažila jsem se o odpočatý a vyrovnaný tón. Ale kdybych měla mluvit tak, jak se cítím, zřejmě bych jenom hystericky mumlala.

"Už plánuju další článek na tu volnou dvojstranu. Buď v klidu, všechno vzládám, všechno stíhám."

Nahodila jsem americký úsměv a zvedla se. Vzápětí jsem se rychle snažila skrýt závrať, která se dostavila po rychlém vstání.

"Rose! Vezmeš si dovolenou a konec..."

"Ale..."

"Já se tě neptám, já ti to nařizuju!"

Zmocňovala se mě panika.

"Ok. Tenhle víken zůstávám doma. Jo?"

"Víkend?"

Začínala být netrpělivá. Nechápala jsem proč. Ten víkend snad přežiju. Stejně budu psát další článek. Mohla bych jet udělat rozhovor s tím návrhářem.

"Já mám ale na mysli zhruba tak... měsíc."

Z hrdla mi unikl hysterický smích.

"Děláš si srandu?! Nevíš asi, co budu dělat?"

Tohle je můj konec.

"Potřebuješ to. A samozřejmě to bude zaplacený."

"Ty víš, že mě o peníze nejde!"

Znovu jsem si sedla. Dýchala jsem zhluboka. To je nesmysl. Odmítala jsem tomu uvěřit, vůbec mi to nedocházelo.

"Prosimtě, uklidni se! Co šílíš?"

"Ty bys nešílela viď? Seš největší workoholik ve vydavatelství a děláš ze mě cvoka!"

"Klid, jo? Snad si nemyslíš, že bych někoho tak důležitýho jako ty vysadila na celý měsíc jen tak?"

Vůbec jsem jí nechápala.

"Nechápu tě."

"Včervenci vychází speciální bonus! Dvacet stran! Od tebe!"

Odříkávala, a přitom energicky přecházela po pokoji. Jak může být v tomhle blázinci pořád tak svěží a neunavená?

"Sakra."

Docela se mi ulevilo. Možná to ještě ukecám. Nebude to tak strašný. Přesvědčovala jsem se, že tomu věřím.

"No a kvůli tomu musím bejt doma?"

"Jo. Bude to pohoda, rozumíš? Nikdo na tebe netlačí. Hezky v kl..."

"Já tě chápu!"

Vyletěla jsem.

"Promiň."

"To je dobrý, chápu tě. Tak s úsměvem do toho!"

Konečně se posadila na ten svůj tučný zadek a jemně naznačila, že bych už měla vypadnout.

"Ok."

Připadala jsem si hůř, než po rozchodu. Zvedla jsem se a přede dveřmi si ještě na něco vzpomněla.

"A co téma?"

"Jaký téma?"

"No přece toho příběhu, nebo co to má bejt?"

"To je všechno jenom na tobě. Měj se."

Mrkla na mě.

"Čau."

Řekla jsem možná ještě víc otráveně než jsem chtěla. Vyšla jsem ze dveří kanceláře šéfredaktorky a cítila se být zahanbená. Holky se loučily, jako kdybych odcházela navždy. Třeba mě opravdu chce vyhodit, a nemá srdce mi to říct normálně. Nejdřív to bude měsíc, pak dva...

Venku jsem nevěděla, kam jít. Doma bych se ukousala nudou, nebo ještě hůř, donutila bych se uklízet. Po půl hodině jsem odemykala dveře svého bytu. Šla jsem spát.

Bum.

Bum.

Bum.

Vzala jsem polštář a hodila si ho na hlavu.

Bum.

Bum.

"Ne!"

Bum.

Opravdu někdo teď, o půlnoci zatlouká hřebík?

Bum.

"Ticho!"

Další rána se neozvala.

Bezva, znova už neusnu. Vstala jsem a zamířila do koupelny, kde jsem si napustila horkou vodu s pěnou a hodinu a půl jsem relaxovala. Bylo to podruhé za dva roky, co jsem dala přednost vaně, a ne sprše. Když mě zima vyhnala ven, zjistila jsem, že je sedm. Prospala jsem celý den.

Po koupely jsem opět nevěděla co s tělem. Sedla jsem si k televizi a přemýšlela nad mým článkem. Nejradši bych všechno zabalila. Nemá to cenu. Nejsem typ, který by měl na dvaceti stránkový příběh plus ještě musí být duchaplný s hlavou a patou. To u mě nehrozí, tím spíš, že nic takového psát nechci. Tak před pěti lety možná. To jsem měla ambice jako nikdo. Ale teď, navíc, když člověk nechce, to se většinou nedonutí.

Román? Horor? Scifi? Co naše čtenářky zajímá? Vzala jsem notebook a na webovky HOT jsem napsala:

Prosím o radu. Jaké téma by vás nejvíce zajímalo? Jedná se o dvacet stran dlouhý příběh a já si s tím nevím rady. Děkuji za návrhy vaše Rose..;)

Když film skončil šla jsem se najíst. Proč musím sedět doma? Ve vydavatelství by se psalo daleko lépe. Když budu sedět doma na zadku, nic nevymyslím! Musím do HOT! Zítra je příjdu navštívit. Nebudou proti tom nic mít. Snad jenom Klára. Zkontrolovala jsem web, kde se zatím objevilo asi dvacet komentářů. Bylo tam patnáct návrhů na román a pět na letní módu. Ani jedno zřejmě nevyjde. Letní móda má své vlastní místo a na přeslazené romány já nejsem. Další tři hodiny jsem strávila u béčkových filmů z dvd a pak jsem opět padla únavou do postele.

Pomalu jsem otevřela jedno, a potom druhé oko. Bylo světlo a na ulici rušno. Otočila jsem se, abych se podívala na budík, ale nečekala mě vlídná náruč mojí postele, nýbrž tvrdá zem. Zvedala jsem se a nahmatala modřinu na lýtku. Bylo deset hodin.

Po obědě (chleba s máslem) jsem si zašla do oblíbeného butiku vedle domu. Udělala jsem si malou radost a doma si hned vyzkoušela svou novou pašmínu. Byla už jedna hodina a já usoudila, že je na čase zajít do HOT a napravit všechny omyly včerejšího dne. Stále jsem tomu všemu odmítala uvěřit. Promluvíme si a já se zase vrátím, všechno bude jako dřív. Vzala jsem si volné šaty až na zem, šátek si omotala kolem hlavy a přidala tmavé brýle. Za půl hodiny jsem byla na místě.

Stála jsem před vchodem a zdálo se, že mě nikdo nepoznal. Holky z recepce mě zřejmě nezpozorovaly. Chtěla jsem vejít, ale najednou se ozval křik. Byla to Klára.

"To si mi sakra nemohla ten článek dát?"

"Ale vy jste..."

"No a co! Věděla si, že ten článek potřebuju a..."

Dál jsem raději neposlouchala a zaběhla za roh, aby mě bublající sopka nezahlédla. Stoupla si přede dveře a vyndala cigaretu.

"Do prčic!"

Třískla se zapalovačem o zem a zašla zase dovnitř. Hlavou se mi honilo, jestli to risknout a jít tam. Takhle zuří, a ještě tam přijít já, ten, kdo má mít měsíc dovolenou a neuběhly z ní ještě ani dva dny. Počkala jsem až dokouří a riskla to, jen s trochu jinými úmysly. Projedu se výtahem, zkusím zjistit, co je nového a odejdu. Vrátím se až po uzávěrce, to bude zase klid.

Dveře se otevřely v poslední vteřině jako vždy. Kolem bylo rušno a nikdo si mě nestačil všimnout. Nastoupila jsem do výtahu k nějakým modelkám a brýle si nechala na očích. Měla jsem namířeno do třetího patra. Výtah zastavil už v druhém. Přisotupila Klára! Snažila jsem se skrýt šok. Srdce mi šíleně rychle bušilo a nemohla jsem dýchat.

Předpokládala jsem, že bude na kafi nebo v kanceláři. Naštěstí se na mě ani nepodívala. Vlasy, podle kterých mě většinou každý pozná, byly skryté za šálou.