Povídka II.

Domov je místo, kam by se měl člověk vracet rád. Znamená to,že její domov je vlídná náruč ulice? Kam utíká, když už nechce poslouchat rozmluvy o Hitlerovi a konečném řešení? Ona domov nemá.

Seděla na posteli a hlavou se jí honily roztodivné myšlenky. Bylo 30.dubna 1942.

Znovu se převalila na druhou stranu. Jak dlouho to je, co si šla lehnout?

V hlavě jí zněli zvony. Svatební. Cítila, jak se pomalu, ale jistě propadá do říše snů. Vědomí bylo otupělé, a chvíli jí trvalo, než zjistila, že zvony nejsou zvony, ale kamínky dopadající na okno. Ještě stále byla rozespalá, ale stejně ji hned napadlo: Přišel?!

Vyhrabala se z těžkých peřin a šla k oknu. Otevřela, nikdo vidět nebyl. Najednou se ozvalo:

"To jsem já! Honza!" Ze stínu se vynořila malá postava.

Honza? Žádného nezná, bůh ví, kdo to je.

"Kdo si a co chceš?"

"Posílá mě Jiřka. Mám ti říct, abys zejtra přišla. Něco ti chce."

"Proč teď v noci? Nespíš?"

Její smysly se definitivně probudily, a zbystřily, aniž by ona sama věděla proč. Myslí Jiřku, tu, co s ní chodila do třídy?

"My nespíme nikdo. U nás se totiž balí! Musím jít!"

Odběhl do hluboké a chladné noci. Balí? Snad někam jedou? Jiřka se s ní ale nikdy nebavila. Co po ní teď může chtít?

Tu noc už neusnula. Vyndala Bylo nás pět, ale nezasmála se ani jednou.

Co je to za dobu? Která mladým ničí ideje a sny, starším bortí představu o lidskosti? Co je to?

Kniha zaklapla a dopadla na zem.

Zaklepala, ale nikdo se neozval. Jsou tam. Jasně a zřetelně slyšela kroky a bouchání do zdi.

Dveře se rozlétly, stála v nich vychrtlá dívka s vlasy do copu.

"Přišla si dveřmi?!"

Napadlo ji: A od kdy se dveřmi nechodí?

"Rychle pojď!"

Zahlédla žlutou látku na jejím kabátu. Nechápavě se snažila znovu podívat, ale ona ji táhla do pokoje, bez jediného slova. Nepotkaly nikoho.

"Co to...?"

Ukázala na teď už jasnou, žlutou a tak nenáviděnou davidovu hvězdu.

"Ty nevíš?"

Ne, nikdy se spolu nebavily, nikdy se neměly rády, ale teď už jí všechno došlo. A srdce ji rozbolelo. Skoro jí vyhrkly slzy, ale ovládala se.

"Děkuji, že jsi přišla. Přes celé město je to kus."

"Co se děje? Jedete snad..?" Nakousla otázku, aby si potvrdila obavy.

Přikývla.

"Ne, neutěšuj mne. Vím co nás všechny čeká.."

Ví to? Ví všechno?

"Dostaly se ke mně informace. A tak jsem ti chtěla dát tohle."

Vytáhla malou zabalenou krabičku.

"Prosím nerozbaluj jí, jsou tam pro mě moc důležité věci. Totiž... Myslela jsem, že by si mohla..."

"Určitě! Bože Jiřko! Je mi to tak líto, ale nezoufej! Za rok se sejdeme, a já ti ji zase předám.."

"Tomu sama nevěříš. Ale přeci jen, kdyby se někdo vrátil, mohla by si to předat..?Víš..my totiž nejedeme do Terezína..."

Ozvala se rána.

"Nesmí tě vidět!"

"Kdo?"

"Rodiče. Ančí, nebudu tě zdržovat. Prosím tě o jedinou věc, můžeš mi to pohlídat."

Přišla domů později, povídaly si. Teď už věděla, že v ní by našla opravdovou kamarádku. Nikdy žádnou neměla. V období chmur a smutku, kdy se při hovorech zapomíná na témata jindy tak jistá a samozřejmá probraly všechno. Nehty, dokonce i Holywoodské herečky..

Nikdy ji už neuvidí.

Slzy se jen řinuly, studily na tváři a pálily na dlani. Vyndala krabičku a schovala ji pod postel. V hlavě měla stále obraz dřív vysmáté a veselé spolužačky. Nebyla hloupá, věděla, co ji čeká. A o to víc ji litovala.