Zmojihlavy | Povídka - Blog

MARTIN

Zastrčil klíčky do zámku, a zjistil, že je odemčeno. Otevřel, kvůli tašce přes rameno se na chvíli zasekl ve dveřích. V kuchyni se svítilo a hrálo rádio.

"Ahoj Lidu." Řekl své ženě, a políbil ji na tvář.

"Jak bylo v práci?" Odpověděla, a ani se neotočila. To už jsem se jí tolik zhnusil? Řekl si.

"Dobré, šéf už je zpátky, tak teď nebude takový fofr."

"Budeš se zase vracet domů za světla?" Naděje v očích se nedala skrýt. Všiml si jí. Bylo mu jí líto. Litoval, že se vůbec dostali do téhle situace. Ale nemohl odpovědět kladně. Vždyť ona neví, že má důtku, musí tam trávit co nejvíce času.

"To mi přímo nezaručil..."

Všední pesimistický rozhovor ho přestal bavit, tak se jako vždy odebral do ložnice. Marně přemýšlel, co tak najednou způsobilo ochladnutí jejich vztahu. V sedmnácti utekli z domova a tajně se vzali. Je to už dvacet let, a pře dvěma lety se Martin začal z práce vracet déle a déle. Bylo to z pracovních důvodů. Alespoň si našel novou zálibu. Blog neznámé ženy s názvem "lovelornwomen". Její články ho vždy posadily na zadek, její názory byly tak totožné s jeho. Její styl psaní si zamiloval.

Jsou to dva roky. Je pravidelným návštěvníkem jejího blogu a každý článek komentuje.

Ona jeho komentáře ochotně oplácí. Víc o ní neví.

Sednul si k židli a zapnul notebook. Po klikntí na internet se objevil její blog. Design ho okouzloval. Byl naprostým odrazem jeho duše.

Ozvalo se zaklepání. Napadlo ho, proč začala klepat. Zase ho popadla vlna lítosti.

Zaklapl počítač a začal se svlékat se slovy: "Ano?"

V hlavě se mu objevil obrázek ze začátku jejich soužití. Nikdy neklepala.

Miluje ji vůbec ještě?

Tuto otázku si pokládal čím dál častěji.

"Večeře bude za chvíli." Ozvalo se.

LÍDA

Ještě si nezvykl, že co ji vyhodili z práce bývá vždycky doma. Stála u plotny, a naslouchala, jak přichází a vzouvá si boty. Raději schovala notebook na lavici, aby si nemyslel, že nemá nic jiného na práci.

"Ahoj Lidu." Nesnášela tohle oslovení. Polibek na tvář ji nechal chladnou. V hlavě se jí objevily časy, kdy ji rozhodil jediný dotek. Rutinně se zeptala: "Jak bylo v práci?"

"Dobré, šéf už je zpátky, tak teď nebude takový fofr."

Srdce jí poskočilo, a vynořila se myšlenka na obnovení jejich vztahu.

"Budeš se zase vracet za světla?"

"To mi přímo nezaručil." Skvělé, že si vůbec dělala naděje. Náladu měla zkaženou, měla chuť poslat ho do háje.

Zřejmě to vycítil, anebo prostě neměl potřebu dále se zde zdržovat. Přikryla hrnec pokličkou a vyndala počítač. Pak jí došlo, že mu alespoň řekne, kdy je večeře. Zastavila přede dveřmi a přemýšlela, jestli zaťukat. Nechápala, jak se mohli navzájem tak rychle odcizit. Dříve si mohli říct všechno ...

Zaťukala.

"Ano?"

Ozvalo se.

"Večeře bude za chvíli."

Řekla se slzami v očích.