Zmojihlavy | Povídka l.

Kap,kap, kap...

Kapky deště ztěžka dopadaly na zem.

Pod strarým, zrezivělým okapem stála dívka. Měla na sobě teplý podzimní kabát, který ji stejně dostatečně neohřál. Klepala sebou a netrpělivě se každou chvíli otáčela.

Kap, kap, kap...

Co když přišli na ten vývoz? Co když je právě gestapo u nich v domě a zatýká ho? Možná je práskl Neuman. Ten starý prašivý nácek. Říkala jim, ať si dávají větší pozor. Jako kdyby sami nedávno nebyli svědky toho, čeho jsou schopní.

Její "co když" bylo nebezpečné. Neměla by se tak oddávat své fantazii. Opět se otočila. Nikde nikdo.

Podívala se na hodinky. Za hodinu musí být doma na večeři. A co když přišli i na to s Máňou Dobrovskou? Že jí u sebe schovala truhlu s věcmi, než se vrátí. Třeba si přijdou i pro mě. Napadlo ji. Bylo by to dobře. Byli bychom spolu.

Zpoza rohu vyšla velká postava v hnědém kabátě. Nejdříve se lekla, ale potom jí došlo, kdo to je. Rozeběhla se do ustávajícího deště a křičela: "Kde si byl?!"

Doběhl za ní, a obejmul ji.

"Promiň, trochu jsme se zdrželi, Nováčkovi si k nám dali pár věcí, zítra jdou na transport."

Zase, už zase. Ten pocit bezmoci a lítosti. Věděla, že Nováčkovi jsou jejich nejbližší sousedé. Určitě trpí, ale najevo to nedá.

"Marku, si v pořádku? Měla jsem strach."

"Ančí, že ty si zase myslela na to nejhorší?"

S těmi slovy se ji snažil dovést pod okap, ale ona se ani nehla.

"Ne." Zalhala.

"Bojím se. Měl by si vzkázat rodičům, ať jsou opatrnější."

Násilím ji dotlačil pod nejistou ochranu okapu. Stejně cítil, jak mu dopadají kapky za krk.

"O mě strach mít nemusíš, dávej pozor spíš na sebe. Už si raději od nikoho nic neber."

"Ale já chci být něčím nápomocná, nemůžu přeci jen tak nečinně pozorovat, jak ty nacistický svině..."

Do ulice vešla známá silueta gestapáka. Absolvoval svou obhlídku opožděně, zřejmě se schovával před deštěm.

"Co je to? Gleich domu!"

I přes svůj rozkaz si dvojice mladých lidí dál nevšímal a zmizel za rohem.

Oba dva si oddechli. Zřejmě nic neslyšel, nebo nerozuměl.

"Vidíš?"

Zacloumal s ní.

"Dávej si pozor na jazyk!"

Vytrhla se mu z náruče a řekla:"Myslím, že otec něco tuší. Tvářil se divně. Teď, když Lenku odvezli, nemám se na koho vymlouvat..."

"Máš pravdu. Neustále tě vystavuji nebezpečí. Možná bychom se měli přestat..."

"Ne! Tak jsem to nemyslela!" Domyslela si, co měl na jazyku.

"S prominutím, je to blázen. Až se to dozví, je schopný udat i tebe!"

"Zbláznila bych se! Už takhle je to k nevydržení! Kolik je hodin? Budu muset jít."

Políbil ji na čelo, a potom něžně na ústa.

"Zítra v tuhle dobu u nás. Ať tě nikdo nevidí. Bude to přeci jenom bezpečnější, než takhle na ulici."

"Buď opatrný!"

Políbila ho, zachumlala se do kabátu a vyšla ze své skrýše. V hloubi duše se modlila, aby dál nijak nepřemýšlel nad jeho pošetilým nápadem. Nestýkat se spolu. To se rovnou může nechat odvézt do Osvětimi.

Domů dorazila o pět minut později, nechtělo se jí tam.

"Už bylo na čase mladá dámo! Doufám, že když ti odvezli Vernerovou, stýkáš se s někým normálním. Ne s tou verbeší..."

Spustil okamžitě otec a přitom si zapaloval doutník.

"Jak to mluvíš Josefe? Byla to její kamarádka..."

Vmísila se lehce do otcova monologu matka. Více ale neřekla, vytratila se do kuchyně.

"Nedělám rozdíly mezi tou tvojí "verbeší" a "normálními"!"

Skoro křičela, jak ji tohle vždycky dokázalo rozhodit. V duchu si vzpoměla na babičku, na člověka, který ji dovedl k tomu, že rozdíly mezi lidmi neexistují. Vždycky jí říkala: "Pamatuj, bez černochů, bez židů, by svět nikdy nebyl takový jaký je. Jestlipak víš, že pan Einstein je židovského původu? A řekla bych, že je mnohem chytřejší a přínosnější pro tento svět, než spousta árijců." Tenkrát ukázala prstem na jejího otce. Vždy se této vzpomínce zasmála.

I dnes.