Už nejde psát.

Takhle jsem se netěšila ani na zápis do školky. Ani na Vánoce, když jsem veděla, že dostanu svůj první mobil.

Pravdu?

Nechybělo mi tady nic.

Ani moje postel, ani spolubydlící, nic ve škole.

Nezklamal si. Vydržel si zkoušku.

A pokud jsem opravdu jediný důvod, proč doufáš ve své uzdravení, pak si zasloužíš mou důvěru. ♥ *

Ne, ne, ne ..

Prosím už ne.

Už nechci.

Napsala jsem, že uzavřu s časem mír.

Ale teď bych ho nejraději pořádně nakopla, aby pohnul!

Pro tebe už v mojí hlavě není místo na nic jiného.

Neuškodilo mi, být zase chvilku doma. Týden. A ne den, nebo dva.

Chybí mi to tady.

Chladné žlutobílé internátní zdi

Ne čas hojí rány, ale láska.

Vždyť to sama vím nejlíp. *

TY.

Neznám tě dlouho. Půl roku.

Ani nevím, proč jsem se s tebou začala tenkrát bavit. Proč jsem za tebou šla. Nevypadala

Tak co to je?

Když už si zdánlivě myslím, že to překoušu, že už bez slz a pláče, přijde něco, co ty slzy zase přivolá zpět.

Jen maličkost, která mi připomene

Nebylo dne, kdy bych se v mobilu nepodívala do kalendáře.

Nevím, jak jsem ty dny, jež jsou za mnou přečkala, jak jsem to udělala.

Jakto, že ještě žiju.