Ruce se mi klepou, nemůžu dýchat, cítím tlak na hrudníku.

Stála jsem u okna a bezdečně koukala ven. Mihla se velice známá hlava. A další, až převelice dobře známá hlava. Známá tvář. Jeho tvář..

Toto bylo napsáno ještě odpoledne!

Udělala jsem otočku, a dál jsme tančili.

A nechápu, jak se to stalo, ale konečně se mi tady objevil ten nový design, o který jsem se pokoušela před několika dny.

Vám se normálně zobrazoval?

Mám za sebou jarní úklid.

Shrnuli to, rozhodně se vyplatil.

Našla jsem spoustu jídla a ztraceného spodního prádla.

Byla jsem se projít.

Ona mě k tomu donutila, a jsem za to ráda.

Takže z původního plánu sednout si před

Ponořila jsem svá chodidla do orosené jarní trávy. Každý krok plynul s lehkou ladností a svěžestí. Nadechla jsem se, byla cítit vůně čerstvé trávy poseté květinami. Ptáci poletovali a zpívali mi své písně, které probouzejí přírodu zpět k životu. Lehké šatičky vlály pod tlakem vánku, který mi hučel do uší a šeptal nesrozumitelná

Už je mi zase lépe.. Ještě že mám tolik bezva kamarádů, kteří v tuhle chvíli ani nevědí, co se mi děje. Dokonce jsem se smála tak, že mi nešlo dokončit větu. Smích je opravdu lék, ale to už přeci dávno vím.

Jaké by to bylo, smát se zase

Odpoledne jsem četla jeden super úžasný blog, který bych také jednou chtěla vlastnit. Autor se vážně dobrým způsobem zamyslel nad tím, že psaní na blog je vlastně divadélko pro ostatní, i pro nás, autory. Zamyslela jsem se nad tím, a došla k závěru, že má svým způsobem pravdu.

Bože! Díky za ní, díky za to, že mi tady řve do telefonu písničky od Justina Biebera, říká vtipy a bez ustání mele hrozně vtipné nesmysly ... Řeknu zpívej, a ona spustí.

A to se prostě nedá nesmát. Miluju tě, pomáháš mi,

Přemýšlím nad tématy k článkům. Pročítám totiž můj blog, a těší mě, kolik jich tam už je. Ale mám kolikrát chuť nějaký vymazat, úplně přepsat, nebo se jenom směju, co to píšu za nesmysly..

Vlastně k nejlepším tématům přijdu