Procházka z malé vesničky do větší

Byla jsem se projít.

Ona mě k tomu donutila, a jsem za to ráda.

Takže z původního plánu sednout si před dům na lavičku a muchlovat se s Čičínama, vzniklo to, že jsem došla do jedné malé vesničky. A k té malé vesničce mám velký citový vztah. Už od léta, kdy jsme tam s ní, a s ním byli denně nejménně dvakrát. Takže jsem tam a zpátky ušla čtyři kilometry, a mám z toho super pocit.

Tak zaprvé jsme s ní po telefonu zavzpomínaly na léto.

Zadruhé, šla jsem kolem jeho domu, ale nic zajímavého jsem nezpozorovala.

A zatřetí, zkrátka a jednoduše, šla jsem po cestě, kde jsem se společně smáli, kde mě nesl na zádech, vezl na kole, držel kolem ramen, kde jsme nezávazně a puberťácky diskutovali nad největšími nesmysly. Celá ta cesta byla hrozně nostalgická, a měla jsem chuť dát cokoliv za to, aby se to opakovalo.

Ale opakovat se to bude. Bude znovu léto, a bude tisíckrát krásnější. Hlavní role: já, on, ona, no a vlastně ještě spousta dalších lidí.

Celá ta akce se mi zdála šílená. Nechápu, co mě to popadlo, ale ani mě nemusela dlouho přemlouvat. Prostě jsem šla, a co nejdříve půjdu zase.*