Píšu článek, o kterém se mi ani nesnilo.

Zdá se, že se všechno dalo dohromady. Že je všechno v pořádku.

Užívám si to, jaká slova mi plynou z pod prstů.

Oddávám se ti, tak si mě vem.

Tak mě zase znič!

Udělej ze mě trosku, abych mohla zase začínat od začátku.

Prahnu a toužím po tvých polibcích,

není nic, co bych si teď přála víc. *

Já chci zase napsat něco normálního!

Ale přemýšlím, a tak nějak zase nevím.

Mám ráda podzimní večery. Ne zas tolik ty nedělní, ale prostě mám ráda

Zase to cítit, ten pocit. Ten pocit, když jste s někým a je vám strašně dobře. Chcete s ním být pořád, nechce se vám loučit, připadáte si prázdní, když jste bez něj.

Ale zároveň se celý den bezdůvodně usmíváte. Není to už

Bála jsem se, že se moc zamiluješ, a já ti ublížím.

Že tě nebudu milovat tak, jako ty mě.

Nakonec vidím, že jsem byla já, ten kdo miloval a komu bylo ublíženo. *

Když se člověk dozví pravdu po dvou měsících, stejně dokáže zabolet. O to víc, když ještě stále miluje.

Lukyn se vlastně nezachoval jinak, než on .. Luky vlastně nikdy nebyl jiný, jak jsem si myslela. Je stejný, jako všichni. A upřímně,

Tahle písnička a zamilovaný úsměv. Jako bych se vrátila v čase. *

Že by se Ody mohl jevit jako náplast na moje srdce? Ano.

Je snad 43 kilometrů problém? Nevím.

Jsem teď šťastná? Ano.

Konečně se našla chvilka.

Jak žiju?

Pořád stejně, upřímně. A tenhle stereotyp mě přestává bavit. Jo, když žijete stereotypně, ale jste šťastní,