zamyšlení

Já chci zase napsat něco normálního!

Ale přemýšlím, a tak nějak zase nevím.

Mám ráda podzimní večery. Ne zas tolik ty nedělní, ale prostě mám ráda podzim. Tak jsem se na něj těšila. Na padající listí, zimu, kabáty, šály, déšť ..

Ačkoliv jsem si představovala, že bude vypadat úplně jinak.

Zase se dostávám k tomu, jak je celý život strašně zajímavý. Nikdy mě nepřestává překvapovat. Získala jsem nejlepšího kamaráda, ale ta cesta byla těžká. Byla to snad zkouška, jestli opravdu budeme nejlepší přátelé? Teoreticky bychom si neměli vůbec rozumět, ale jeden druhého obrovsky chápeme. Vím, že jsem řekla, že už o Lukynovi nepadne ani slovo. Ale on je prostě součástí mého života. A kdybych se teď měla vyjádřit co k němu cítím, popravdě nemám ani tušení, co bych řekla. A to je možná dobře. Zakazuji si totiž takovéhle myšlenky. Naučila jsem se to. Obzvlášť teď, když jsem získala jiný objekt mého myšlení.

Ano, ten s hnědýma očima a nejroztomilejším úsměvem, jaký jsem poznala.

Ale víte co? Já se opravdu bojím, že ho ztratím, a to ještě ani nevím, jestli je můj. Chci překonat tenhle strach, ale taky se bojím, že to nepůjde. Že po tom, co odešel on, že po tom, co mě ze dne na den opustil Lukáš, už ten strach nikdy nezmizí ..

Ale hlavně, že to zase cítím. Štěstí ! *