Cesta

Když se člověk dozví pravdu po dvou měsících, stejně dokáže zabolet. O to víc, když ještě stále miluje.

Lukyn se vlastně nezachoval jinak, než on .. Luky vlastně nikdy nebyl jiný, jak jsem si myslela. Je stejný, jako všichni. A upřímně, teď už nevěřím, že někdo jiný vůbec existuje.

Bolí to.

Jak mohl zahodit všechno co jsme měli, jen proto aby byl s někým, o kom mu muselo být jasné, že to nemá budoucnost?

A proč mu musí dojít, že udělal chybu, zrovna když já jsem šťastně zamilovaná? To, co mi včera psala kamarádka, přeposílala jeho nadávky, jak mu za to ztráta mě nestála .. To fakt bolelo. A já myslela, že jsem na dobré cestě. Ale já jsem. Nenechám se z ní svést. Půjdu jí dál.

Ody, je moje cesta, která mi něco slibuje.

Luky je minulost.

Stojí mě to strašného sebezapření, ale moje city k těm dvoum zase tak rozdílné nejsou. Jistě, Lukáše znám tak dobře jako svoje boty. Ody je pro mě vlastně stále cizí člověk, ale ten pocit, který jsem s ním cítila mi chyběl dlouhé dva měsíce. A já ho najednou pocítila. Vedle něj! Takovou jistotu, bezpečí.

Tohle je poslední věc, kterou jsem napsala o Lukynovi. Je uzavřená kapitola mého života. Je to dobrý, moc dobrý kamarád. Já vím, že už navždy. A to mi stačí. Vím, že mu stále mohu říkat všechno. Vím, že mi vždycky poradí. Vážím si ho. Odpustila jsem mu.

Teď jsem objevila šanci, jak zapomenout. Jak být znovu šťastná. A nenechám si jí ujít. *