Jak žiju?

Konečně se našla chvilka.

Jak žiju?

Pořád stejně, upřímně. A tenhle stereotyp mě přestává bavit. Jo, když žijete stereotypně, ale jste šťastní, je vám to celkem jedno. Ale žít pořád takhle? Chci něco změnit, ale nejde to na povel.

Včera byl zvláštní den. Poznala jsem se s Odym, a bylo mi s ním .. dobře? Tak divně dobře? Tak zvláštně? Znala jsem ho několik hodin, a přišlo mi, jako bych jeho obličej vídala každý den. Jako bych ho znala celý život. Ale stál vedle nás i Lukyn. A mě zase vyhrkly slzy. Co to bylo sakra?

Ten divný pocit, když je na facebooku a nepíše. Neozve se. Po včerejšku, kdy jsem ovíněná byla lehce přítulnější, než za normáních okolností.

A ten pocit, když vidím červené okénko s jeho jménem. Ta hysterie, nervozita, bezdůvodný smích, snad i štěstí?

A pak slzy, když vidím Lukynovo okénko. Když si píšeme, jako kamarádi, a já vidím, jak dokonale si stále rozumíme.

Zase nevím, co se to se mnou děje .. A docela mě to znervozňuje.

Už chci klid. Chci být zase šťastný blázen. Ne jenom blázen.

Možná bych se taky mohla vyjádřit k životu ve Smelly City, když už jsem kolem toho způsobila takovou hysterii.

Měsíc utekl jak voda, a já si zvykla překvapivě brzy. Opravdu brzy. Poznala jsem spoustu nových lidí, za což jsem neskutečně vděčná. Moc si jich vážím. I oni mi pomáhájí. Vždycky mi zvednou náladu. Ať už zběsilými honičkami po intru, čtením vtipů, nebo prostě drbáním. Takže, žije se tam dobře.

Ale jaký je to pocit, vrátit se každý pátek zpátky sem. Ach, jak to tady miluju. ♥

No a tak si píšu s ním, chovám se jako zamilovaná, labilní puberťačka.

A poslouchám tohle!

PS: Budu se snažit ozvat co nejdřív!