Konečně jsem se odhodlala.

Bylo to asi dost zbytečné stresování, i odkládání.

Barvu mi zatím každý pochválil, a já jsem ráda za změnu, kterou jsem uskutečnila

Je to tady.

Jdu na to.

Moje barva konečně dostane slovo, po tak dlouhé době, co tady leží na stole.

Ano.

Po včerejšku, přišla najednou euforie.

Protože jsem si prostě uvědomila, že mám člověka, kterým si můžu být opravdu

Krize, krize, krize ..

Nemůžu vidět ani tvojí fotku.

Hned tečou slzy.

Jsem hrozný člověk, s hroznými vlastnostmi ..

Mám sklony úplně zbytečně se schýzovat, jen když neodepíšeš na sms, a to i přesto že vím, že nemáš kredit ..

Jsem troska.

Měla bych to začít brát optimisticky, co?

Jo, možná teď napíšu tenhle článek, a stejně se ještě před

Bude tomu třičtvrtě hodiny, co jsme se loučili na nádraží.

A já sedím na posteli a umírám touhou po tvém objetí.

A slzy mi tečou jak malé holce.

Nálada je sice docela na nízké úrovni, ale pořád je to ta nálada, kdy si ze sebe dělám srandu. A to se ještě dá přežít. I když okolí musím připadat jako labilní idiot.

Možná je to ten vzduch, čichat pět dní v týdnu spálenou

Proč myslíš, že ti říkám usměj se?

Protože miluji tvůj úsměv.

Proč myslíš, že občas mluvím nesmysly?

Spím, a hlas bratrův je pro mě tvůj.

Mamčino pohlazení je pro mě tvoje.

A pak se probudím, a zjistím, že ty už tady vlastně se mnou nejsi.