výlevy

Jsem troska.

Měla bych to začít brát optimisticky, co?

Jo, možná teď napíšu tenhle článek, a stejně se ještě před spaním pořádně vybrečím, až uvidím prázdné místo vedle sebe v posteli. Až mi nebude nikdo chrápat do ucha.

Tak jo, slzy se drásaj už teď.

Nechci přeci, aby byl můj život jen přežitek do té chvíle než ho uvidím.

Ale copak to jde nějak jinak?

Všechno mi to tak stěžuje intr, to město, jež tak nenávidím.

Ta pravidla, která nechci dodržovat. Ti lidé, kteří mi lezou na nervy, a musím s nimi trávit tolik času.

Nemít tam těch, které jsem si zamilovala, nepřežila bych to vůbec.

Proč, proč jen si tak daleko?

Omlouvám se, zase moje trapné výlevy, nálady ..

Když, ty jsi prostě moje osobní značka heroinu. Můj jediný důvod, proč má zase tenhle život smysl. Co bych byla, kdybych tě nepoznala? A paradoxně nás seznámil  právě ten, kdo mi zlomil srdce.

Zdá se mi to zase všechno tak absurdní.

Tvé jméno, jak dlouho ho znám? Čtyři roky? Poslouchala jsem o tobě vyprávění od holek ze třídy. Měl si dlouhé vlasy, a všechny do tebe byly zamilované. A víš co? Mě si byl lhostejný. Ani mě nezajímalo jak vypadáš. Jen jsem věděla, že si ten Ondra ..

A pak, Lukyn nás představil.

Podala jsem ti ruku, a jako by si jediným dotekem vdechl do mého těla život. Jako by to srdce, rozervané na kusy, najednou bylo úplně v pořádku.

Celý večer mi bylo tak krásně. Vedle tebe. A já netušila, nechtěla si přiznat co je to za pocity.

Nemohla jsem je ale dusit.

Při tvém objetí jsem ho znovu ucítila. Štěstí. Že mě to vylekalo? Slabé slovo.

Dalo by se možná říct, láska na první pohled. Protože na ten nikdy nezapomenu.

Můžu to zase říct, znovu, opět. Cítím to.

Miluji tě, tak mě nezklam, prosím! *