Užírat

Bude tomu třičtvrtě hodiny, co jsme se loučili na nádraží.

A já sedím na posteli a umírám touhou po tvém objetí.

A slzy mi tečou jak malé holce.

Nevidím na písmena.

V hlavě mám jen tebe.

A můj blog je opět jediným, komu se mohu svěřit.

Slané slzy nechutnají tak, jako tvoje polibky.

Běhá mi mráz po zádech při představě, kolik dní budu muset zase strávit tam, tam, kde musím žít, a kde to paradoxně nenávidím.

Vztahy na dálku asi nejsou pro mě.

Ale zbývá mi něco jiného? Ne.

Děkuji tisíkrát bohu za facebook, ICQ a mobily.

Děkuji mu za tebe.

Asi se potřebuji vypsat.

Už pátek byl silně emocionální.

Konec tanečních.

A já si jen vybavila, co se všechno přihodilo za dobu jejich trvání.

Na první lekci jsem byla nejnešťastnější člověk v okolí 10 kilometrů.

A na věnečku? Nejšťastnější na světě.

Já si snad půjdu něco napsat do deníčku.

Abych nad tím mohla umírat smíchy a možná pláčem za pár desetiletí.

No nic, jdu se dál užírat. *