Za pár dní, to bude měsíc.
Měsíc, co jsem přestala žít, co jsem přestala naivně doufat, že existuje něco jako láska.
S
Připadá mi, že můj život je vlastně pořád stejný. Že se jen občas prohodí role určitých lidí.
Včera jsem s ním strávila celý večer. Kamarádské povídání o všem, smích, blbosti .. S ním ..! Chápe tohle někdo? Já ne.
Včera jsme to s ní všechno definitivně dořešily, a já si nakonec objednala barvu Directions odstín Poppy red. Bude to mazec, ale o to mi šlo. Chci být výrazně jiná.
Barvu radši zatím nechám doma, kdyby mě něco popadlo, a já se rozhodla
Opravdu není nic horšího, než sedět vedle milované osoby, letmo se jí dotýkat, a vědět, že už nic nebude jako dřív.
Mluvit s ním, dívat se na něj .. Naivně doufat, že mě třeba obejme. Tak
K těm vlasům. Možná čekáte na moje vyjádření. Takže to shrnu asi takhle.
2. listopadu už to nebudu já, špinavá tuctová blondýna jako další miliony lidí na tomhle světě. Budu doufám, aspoň trochu originální, a hlavně jiná.
"Zjistila jsem, že už dávno to není cesta, jak být v pohodě. Ale jen boj, jak nebýt v prdeli." (zdroj: facebook)
Poslední dobou se hodně oddávám bezpečí svých sluchátek, a mizím z reality. Pryč, do světa,
Chybí mi naše rozhovory. Komu mám říct všechno to, co jsem říkala vždycky jen tobě? Pokaždé, když se mi něco stane, hned si řeknu, že ti to povím. A pak mi dojde, že vlastně ne ..
Chybí mi tvůj hlas. Tak zvláštní. Vždycky mě uklidnil.
Bolí mě, že se trápíš .. I když je to kvůli jiné.
O to víc to bolí. *
Sedím na posteli a vybrnkávám to, co si mě ty naučil.
Přejíždím rukou po hladkém a lesklém povrchu kytary. Po jejích strunách. Držel si ji totiž v ruce, a nutil ji svými prsty vyluzovat tak krásné zvuky. Když jsme