"Zjistila jsem, že už dávno to není cesta, jak být v pohodě. Ale jen boj, jak nebýt v prdeli." (zdroj: facebook)
Poslední dobou se hodně oddávám bezpečí svých sluchátek, a mizím z reality. Pryč, do světa, ve kterém existuje jen moje milovaná hudba. Nevnímám nic jiného. A co na tom, že mi ho připomíná každá písnička?
Zajímavé, ale nejspíš už si na to opravdu zvykám. Občas ještě přicházejí slzy, někdy jim dám volnost, jindy se jim bráním.
Kolik toho může připomenout jeden sen.
Došlo mi, už zase, jak strašně se mi po něm stýská. Strašně moc, nevím jak to vyjádřit slovy. Nevím. A připadám si ještě víc ztracená, protože své pocity už nemůžu ani psát. Nejde to vyjádřit, nevím jak. Asi na to žádná slova neexistují.
Zase se do toho zamotávám. Do všeho. Zase je tady ten zmatek. A zase jsou tady slzy.
Něco mě napadlo. "Vrať se! Nemůžu bez tebe žít ..." *