Opravdu není nic horšího, než sedět vedle milované osoby, letmo se jí dotýkat, a vědět, že už nic nebude jako dřív.
Mluvit s ním, dívat se na něj .. Naivně doufat, že mě třeba obejme. Tak jako to dělával vždycky. Vím, že to neudělá, ale čekám na to.
Vkrádaly se mi do očí slzy, když jsem věděla že se nedívá a tajně ho pozorovala. Hltala každý tak důvěrně známý pohled, každé gesto, slovo ..
A měla chuť vrhnout se na něj. Obejmout ho, a už nikdy nepustit! Ale tak ohromně velkou chuť! Dala bych za to, abych to mohla ještě jednou, třeba naposledy udělat cokoliv na světě. Cokoliv ...
Místo toho jsem mohla jen sedět, dívat se, a zatlačovat slzy.
Tahle náhodná setkání jsou to, co mě zabíjí, a zároveň drží při životě.
A tak zase utíkám z reality, pryč, daleko. Nejradši bych se už nevracela.
A je tady opět ona, ta důvěrně známá písnička. Jenže tentokrát v úplně jiné situaci.