Tak strašně moc se těším, až je uvidím. Po čtyřech měsících. Ta dřívější samozřejmost vidět se každý den tak rychle zmizela. Ty věci, se kterými mě dřív všechny vytáčely mi najednou chybí. Co budu dělat, až je uvidím. Asi se zblázním štěstím. 

 Podívala jsem se na jeho fotku, a najednou si uvědomila, jak strašně moc tu jeho tvář miluju. Ty rysy obličeje, které znám tak dokonale. Každou pihu, každou jizvu, všechno. 

Vidím ten rozdíl mezi začátkem, a tím, co je teď. 

 Není trochu brzy na bílé stráně a pole? Když barevné listí ještě ani nestihlo opadat ...

Sice to není poprvé, co je vše pokryto bílou přikrývkou už v říjnu, copak tady u nás na horách, ale tak nějak jsem si za ten rok v SC

 UPOZORNĚNÍ: po přečtení tohoto článku si možná někdo řekne, že jsem divná, ale mě je to jedno.

Ich möchte wieder auf Deutschland, ich liebe Deutschland!

 Na začátku bylo jméno. A nic, co bych si pod ním mohla představit.

A pak přišel jeden z dalších dnů mého trápení. A já si řekla, že prostě na tu diskárnu pojedu, a ožeru se jako prase. A nevím proč, dokonce jsem mámě koupila za odvoz

Myslela jsem si, že to bude mnohem jednodušší. 

Asi jsem se dost spletla.

Po více než měsíci, jsem si ještě stále nedokázala úplně zvyknout.

 Jen on mě dokáže tak dostat. Rozesmát až k slzám. *

 To loučení začíná být čím dál tím těžší.

Ten poslední moment, kdy naše prsty sklouzávají, a ruce se nadobro rozpojují mi vždycky vžene slzy do očí. I teď, když na to vzpomínám.

 Chci být muž.

Nezabývat se zbytečnostmi.

Neohlížet se na minulost, nepřemýšlet nad budoucností, umět

 Taková z těch chvilek, kdy je vám najednou strašně nepopsatelně smutno. Kdy máte pocit, že když ho neuvidíte, snad umřete nebo co. Kdy se najednou začnou hrnout slzy očí. A to stačí jen jediná pitomá fotka. 

Hrozně mi chybí.