Zmojihlavy | ROK

 Na začátku bylo jméno. A nic, co bych si pod ním mohla představit.

A pak přišel jeden z dalších dnů mého trápení. A já si řekla, že prostě na tu diskárnu pojedu, a ožeru se jako prase. A nevím proč, dokonce jsem mámě koupila za odvoz čokoládu. Sakra, proč jsem tam tak šíleně moc chtěla jet? Kdo ví.

Každopádně jsem ještě netušila, jak moc mi ten jeden večer změní celej život. Že zase dostane nějakej smysl.

Bylo to asi tak.

Celá zpocená a uskákaná z tanečních jsem hupsla do auta a začala se soukat ze silonek a šatů. Během půl cesty jsem zase vypadala jako člověk. A možná i voněla. 

Jo, to bylo překvapení když jsem hned u vchodu potkala Lukyna s nějakým klukem co sotva stál. Ani jsem mu pořádně neviděla do obličeje skrz ten zkroucený postoj. 

Já ještě pořád při smyslech, a po tomhle setkání už se mi tak dlouho zůstávat nechtělo. 

Ani nevím jak se to celé seběhlo, co jsem vůbec dělala.

Ale v duchu jsem si řekla, že už to na mě asi jde, a šla na parket. (Protože tohle já střízlivá na disco nedělám.)

A tak jsem pařila, házela vlasama a užívala si chvíle, kdy byla hlava prázdná. 

Ejhle, kdopak se mi to zase připletl do cesty. 

No jasně, Lukyn. A tomu klukovi jsem pro tentokrát viděla do obličeje. Kéž bych si pamatovala co mi v tu dobu lítalo hlavou.

Každopádně pohled přešel z Lukyna docela rychle asi o metr vedle.

A pak jen slova "To je moje bejvalá Káťa", podání rukou, a v opilosti (on mezitím trochu nabyl smyslů) i polibek na tvář. Hlavou mi prolítla snad jen jedna věc. Nebo spíš takové tušení. Doslova jsem si pomyslela "tímhle to nekončí".

Nevím už jak, ale začali jsme spolu tančit. Nejdřív odtažitě, potom jsme si podali ruce. Pamatuji si, jak jsem se zatraceně snažila vypadat dobře, i když v tu dobu už to skoro nebylo možné. Naše ruce se přitáhly blíž, a vzniklo objetí. A pak jen vím, pusa. A druhá. 

A nepamatuji se jak, ale strávili jsme zbytek večera už jenom spolu. 

Zeptala jsem se na jméno, přece kvůli facebooku. A když jsem ho uslyšela, jen jsem si řekla. "Tak tohle je sakra on?"

Zbyli jsme na parketu jako poslední. A loučení proběhlo jakobychom se znali celý život.

Celý večer mi to tak připadalo. Že ho už odněkud znám.

No a tohle byl začátek.

Ráno probuzení, a psaní.

První rande, a už jsem věděla, že jsem v tom až po uši.

První oťukávání a poznávání těch nejmenších detailů.

První návštěva u vás. Seznámení s přáteli.

Lidé nám říkali "Cože? Vy dva spolu?"

A teď říkají "Kde máš Ondru?"

Stal se mou součástí, spřízněnou duší.

On říká, co já si myslím, dělá to. Není třeba říkat "podáš mi pití?", než to stihnu, mám ho před sebou.

Nikdy jsem si s nikým tak nerozumněla, jako s ním. 

Jo, v pondělí rok.   ♥  *