poslední přitisknutí rtů

 To loučení začíná být čím dál tím těžší.

Ten poslední moment, kdy naše prsty sklouzávají, a ruce se nadobro rozpojují mi vždycky vžene slzy do očí. I teď, když na to vzpomínám.

Musím vypadat jak šílená stíhačka a cíťa, ale nemůžu si pomoct.

A ještě k tomu to zjištění, že jsi tu nechal voňavku. A to přemlouvání se, abych si nečichla. Jako by mi nestačilo, že jsi provoněl celý pokoj, že nebudu kvůli tomu radši ani větrat. Že se mi nebude chtít uklízet ten bordel, co tu po nás zůstal, jako vždycky. 

Já vím, že pátek není nijak daleko, ale stejně mě to nijak neutěšuje. 

Vidět se na pár sekund s tvými rodiči v autě, a nemoct odjet s vámi. 

Posledních několik přitisknutí rtů k sobě, snažit se stihnout si toho říct co nejvíc, popřát si dobrou noc, a jít.

Všechno to vždycky proběhne tak rychle.

Nenávidím neděle.

Nenávidím tohle loučení.

A vytáčí mě, jak víkend vždycky uteče rychle, oproti zbytku týdne! *