Tak konečně čas zase sednout, a něco jen tak napsat. Slíbila jsem si, že tentokrát nebude pauza delší, než týden. Chtěla jsem tohle udělat mnohem dřív, bohužel škola a celkově pořád nějaký povinnosti mi to nedovolily. Často teď vzpomínám na základku a brečím, jak mi tam bylo krásně. Teď mi přijde, že většinu života trávím

 Zase. Sedím tady, a nevím, jak začít. Právě mi hlavou proběhl skoro celý článek, ale když sednu a chci ho napsat, najednou to nejde. Jo, Leni, jak se máš ty? Myslím, že nebýt toho komentáře, teď tady nesedím. Vlastně nemyslím, to vím určitě. Možná jsem podvědomě celou tu dobu čekala právě na něj, aby mě donutil zase jednou