Takže, zítra všechno zbalit, a navždycky odjet.

Navždycky. Nečekala jsem, že moje působení tam skončí tak rychle. Jenže všechno k tomu prostě tak nějak vedlo. A tak je konec. A čeká mě další začátek.

Fakt miluju ty chvilky, kdy mi hrábne nebo něco vyvedu a musím se smát sama sobě.   :DD

Teď jsem do té komedie zapojila i jeho, a myslím že nečekal že dnešní večer bude tak veselý.

Lenička teď překonává jednu překážku, my nedávno také překonávali.

Jsme tím zas o něco silnější.

Náš vztah je silnější.

Ani jediný tvůj dotek mě nenechá chladnou, ani jediný nepřehlédnu.

I po té době.

Nikdy jsme si navzájem nijak nezevšedněli.

Když mě při slovech "já si půjdu zbalit" pevně obejmeš a nechceš pustit, je hrozně těžké donutit se opravdu to udělat.

Když si dávám věci do tašky, ty přijdeš, zezadu mě obejmeš a uděláš to znova, už se sotva držím abych nebrečela,

Byla bych schopná rozbrečet se, když přijíždím k tobě na nádraží. Tím spíš ale, i když odjíždím.

Ještě včera před spaním jsem měla v plánu napsat hrozně srdceryvný (ano, opět) článek, ale nejsem si teď úplně jistá, jestli

Nenapadlo by mě, že se venku na autobusové zastávce připojím k wifi. Snad ta hodina uteče rychleji. Konečně se dostanu po týdnu zase domů ( i když celkově asi na třičvrtě hodiny :D ). Vybalím, zabalím, a poletím na vlak. Jak tohle miluju.

Čumím do sešitu literatury, a přemýšlím, jak strašně moc jsem na něj fixlá. Až nezdravě.

Co já to mám sakra za zvyk?

Nojo,

Když jsem s tebou mám strašnou chuť psát. Napadá mě tolik věcí. Chci psát o nás, o Francii, chtěla jsem toho tolik. Ale jen když jsi byl vedle mě.

Teď jsem zase v SC, po třech týdnech, a zase na mě všechno padá, bílé zdi na