pondělí ráno ...

Byla bych schopná rozbrečet se, když přijíždím k tobě na nádraží. Tím spíš ale, i když odjíždím.

Ještě včera před spaním jsem měla v plánu napsat hrozně srdceryvný (ano, opět) článek, ale nejsem si teď úplně jistá, jestli bych to zvládla.

Chtěla jsem totiž psát o loučení, a nechce se mi hned v pondělí ráno utápět v depresi, ačkoliv tomu stejně asi nezabráním. Sedím totiž zase v tom pokoji, v tom pokoji, který by mi měl být bytem, pro mě jsou to ale jen čtyři holé stěny, nic víc.

Nezbývá, než se soustředit na ty pouhé čtyři dny (někdo by možná při téhle představě umíral, já skáču štěstím), a na ty krásné společné chvíle (což půjde snadno, protože jiné ani nejsou).

Vyrážím, a říkám si, že tohle krušné ráno zažiji v životě už jen jednou. A to mě taky hodně drží. *