loučení

Když mě při slovech "já si půjdu zbalit" pevně obejmeš a nechceš pustit, je hrozně těžké donutit se opravdu to udělat.

Když si dávám věci do tašky, ty přijdeš, zezadu mě obejmeš a uděláš to znova, už se sotva držím abych nebrečela, abych nešla hledat nějaký řetěz, nepřipoutala se k topení a klíč nezahodila někam daleko.

Je těžké, prostě jen tak odjet.

Sice jsem tak ráda, že se za čtyři dny dočkám, ale nikdy nevím, co by se mohlo pokazit. Stačí jediný detail, a nic nemusí vyjít.

Ty poslední minuty v tvojí přítomnosti, když už je vidět přijíždějící vlak. Ta poslední slova, to poslední nasávání tvé vůně, vychutnávání polibků, doteků, a loučení.

A pak se naše ruce rozpojí, a moje nohy jen těžko nastupují.

Každou vteřinu se vzdalujeme víc a víc.

No tak jsem to nakonec napsala, sice to není všechno, co jsem chtěla, ale mě to teda stačí ..  *