Přijde mi jako bych se právě probrala.

Úplně mě šokovalo dnešní datum.

Leden je pryč, a já vůbec nevím jak se to stalo.

Ale to jsem si přeci přála. :) *

Nikdo z mého okolí nedokáže pochopit pocit jak mi bylo, když jsem ho viděla.

Možná proto, že ho neumím ani pořádně popsat.

Ta úleva, když jsem tě objala.

Píšu s lehkým srdcem tenhle článek!

Článek, jež skoro měsíc nosím neustále u sebe. Ne po kapsách, ale v hlavě.

Hned první týden jsem neskutečně

Oprava.

Miluju i tvojí maminku.

Slibuji lásko, budu ti tou nejlepší ošetřovatelkou. *

... YOU ♥  *

Slzy tečou, tak se odebírám na balkon.

Už je tma, slyším jen hučení neustále projíždějíjích aut. Vidím světla tohoto města. Vytahuji zapalovač.

Potáhnu

Mám se začít modlit?

Nebo co mám sakra dělat, aby nám to bylo ulehčeno.

Dobře, beru to.

Nic není jisté.

Nemoc.

Vhání mi to slzy do očí, ale tady je nesmím připustit.

Už nejde psát.

Takhle jsem se netěšila ani na zápis do školky. Ani na Vánoce, když jsem veděla, že dostanu svůj první mobil.

Pravdu?

Nechybělo mi tady nic.

Ani moje postel, ani spolubydlící, nic ve škole.