Jediná doba, kdy mám radost z toho, že nemůžu psát na blog je ta, když jsem s ním. *

Jednou ve svém životě potkáš někoho, díky komu pochopíš, proč ti to

7 dní. Týden.

A uvidím tě.

Nemůžu uvěřit, že mám za sebou skoro tři týdny bez tebe. Neskutečná představa.

Už ani nepočítám, po kolikáté brečím.

Stačí mi vidět ten tvůj božský úsměv na fotce.

A vzpomenu si, jak strašně mi chybíš ..

Jak strašně jsem bez tebe slabá, a jak bez tebe nedokážu žít.

Chci už škrtnout poslední týden, poslední čtvrtek. Zamknout za sebou pokoj a běžet. A bežet, a zastavit se až na nádraží. Chci sedět ve vlaku se sevřeným žaludkem a jízdenkou v ruce. Jízdenkou, kterou si dám snad zarámovat.

Ty ubívající dny mi dodávají sílu. *

Pomalu zjišťuji, že už se ani nedá psát.

Za týden touto dobou budu sedět ve škole, po škole balit, po balení spát, a pak přijde ten den.

Čekám jestli se vrátíš už dost dlouho na to, abych věděla, že se nevrátíš.

Byl si můj nejlepší přítel, který se mnou sdílel problémy, který o mě věděl všechno.

Kolikrát?

Kolikrát ještě budu odkazovat na staré články?

Teď nemluvím o těch, co jsem psala před měsícem, před dvěma ..

Zkusit se podívat na svůj první článek chtělo hodně odvahy.

Tisíckrát klikat na tvůj profil a prohlížet si tvé fotky.

Pořád projíždět a číst staré sms.

Pročítat historii na ICQ a facebooku.

Musím se vzpamatovat.

A probudit v sobě důvěru ke klukům.

Spíš ji najít, protože jsem ji nikdy tak úplně neměla.

A já se strašně bojím, že zklameš.

Udělali to dva, proč by si nemohl i ty?

Slzy mi tečou, věřím ti, ale ..