Nálada je sice docela na nízké úrovni, ale pořád je to ta nálada, kdy si ze sebe dělám srandu. A to se ještě dá přežít. I když okolí musím připadat jako labilní idiot.

Možná je to ten vzduch, čichat pět dní v týdnu spálenou

Proč myslíš, že ti říkám usměj se?

Protože miluji tvůj úsměv.

Proč myslíš, že občas mluvím nesmysly?

Spím, a hlas bratrův je pro mě tvůj.

Mamčino pohlazení je pro mě tvoje.

A pak se probudím, a zjistím, že ty už tady vlastně se mnou nejsi.

Ach, ach, ach, ach ...

Ten hřejivý pocit, že zítra, zítra tě uvidím.

Nedá se popsat slovy, je to snad to nejnádhernější.

Zmiňuji tady nejmíň po sté, jak strašně emotivní je pročítat staré články.

Bože, jak se člověk mění.

Jsem

ty si ten, který si začne svlékat bundu, když řeknu, že je mi zima

ty si ten, kterého zajímají moje problémy, a který mě vždy vyslechne

Slzy tečou, a ty mi neskutečně chybíš.

Tvoje objetí, polibky, hlazení ..

Chci usnout a probudit se ve čtvrtek! *

Smazat si dvakrát za sebou článek, opravdu zkazí chuť ještě něco psát. *

Nedá se nevšimnout si, jak hůře a hůře to tady snáším.

Škrtám si dny, proklínám pondělí, modlím se za pátek.

A jistě

Nestíhám. Nestíhám nic.

Jak mám rozdělit čas mezi tolik přátel, rodinu, a něj .. ?

Ze všech stran slyším stížnosti, že nemám na nikoho čas.