Jdu teda něco napsat..;) Ten kdosi, co mi okomentoval ten hroznej, slabomyslnej článek předtim, mě k tomu donutil..:)

Nedávno jsem tu četla nějaký blog, byl tam článek o tom, že se jeho pisateli zdálo, jako kdyby se zastavil čas.. Bylo

Achjo.. Žeru čokoládu a myslim na něj. Ještě jsem neobědvala a vypadá to, že ani nebudu. Můj blog stojí za **, ale je to vlastně asi dobře. Hlavně, že to napíšu a uleví se mi, o nic jinýho nejde.. Jak jste si užili víkend? Já celkem obstojně, ale jistě že to mohlo bejt lepší. Nevim o čem psát, koho vůbec zajmaj moje trapný problémy, který jsou vlastně o ničem? Nechápu, proč tohle dělám.

Stála na křižovatce a nevěděla kam jít. Zahnula do prava, lákalo ji světlo, jako kdyby v lese hořel ohýnek. Ale věděla, že je to nesmysl. Do toho lesa nikdo nechodí. Bylo to poprvé v životě, co zahnula do prava. Nikdy se nerozmýšlela. Od mala byla vedena k tomu, chodit do leva. A teď, nevěděla proč, šla tam. Třeba je dnes nějaký divný den a ona není jediný člověk který tam šel. A třeba tam opravdu hoří táborák, nebo tak něco. Třeba kolem něj sedí spousta lidí a baví se a smějou a zpívají a jeden z nich jim k tomu hraje na kytaru. Třeba Montgomery, nebo Strom. Existuje spousta krásných písní. Vzpoměla si na úterní večer, když neměla co dělat, a jen tak hrála. Akordy šly za sebou sami, jako kdyby ji vedla nějaká síla. Od úterního večera se jí zdá jeden a ten samí sen pořád dokola. Že jde do prava.

Šla dál po cestě, les byl pořád ještě daleko. Napadlo ji, jestli tohle není také jenom ten sen. Štípla se. Nic. Ohlédla se, kdyby ji někdo viděl, bylo by zle.

To jsem napsala teď. Nevím co to je, a nevím jak to bude pokračovat.. Prostě jsem seděla a psala co mě napadlo. A vzniklo tohle. Půjdu zkusit ještě něco napsat, třeba nějakou povídku, napadlo mě vložit jednu starou, nedopsanou. Zkusím to.*

Konečně sobota. Na tenhle den se těšim od pondělního rána.

No takže ve čtvrt na dvanáct, když jsem se konečně přemluvila, že vstanu, už doma probíhaly přípravy na malování..:// A mě bylo řečeno, ať jdu za bráchou do práce a donesu mu oběd. Samozřejmě, že mě hned napadlo, aby tam nebyl ON. Šance je sice asi 30%, ale i tak bylo nezbytně nutné se připravit pro případ nouze. Jenže co jsem odešla z koupelny, mamka ji zalepila fólií. A co teď? Před čtvrt hodinou jsem ještě spala, a bylo to dost vidět. Takže ačkoliv se tomu snažím bránit, věděla jsem, že potřebuju řasenku. Ovšem všechny řasenky co máme doma (celkem asi 4), byly v zalepené koupelně. Jako na truc. Tak jsem se snažila si oči "zvýraznit" tužkou, ale byla to hrůza. Dolů to nešlo, tak jsem se modlila, aby tam nebyl. Díky bohu, dnes mě smůla zřejmě opustila, nebo taky ještě spala. Nebyl tam. Předala jsem oběd a utekla, dokonce jsem ani nikoho nepotkala. Jakmile se na chvíli odlepily dveře, vlítla jsem dovnitř a sebrala nejdůležitější věci. Nikdy nevím, nač se to může hodit. Takže už mám pokoj v dušičce a můžu jít ven, protože je tam zatím ještě krásně!*:P

Není pravda, že máme málo času, avšak pravdou je, že ho hodně promarníme.

Jen to je ztraceno, co sami vzdáváme.

To mě na těch příkladech nejvíc zaujalo...

Tím samozřejmě neříkám nenakupujte přes net! Ale chci se s vámi podělit o vlastní zkušenost, kterou jsme u nás doma získali teprve dneska.

Brácha už si vydělává, a tak usoudil, že si pořídí notebook. Má sice počítač, ale ten prostě není přenosný. Usoudil ale také, že si nevydělává tolik, aby mohl noťas být nový. A tak na určitých internetových stránkách objevil až podezřele výhodnou koupi! Ovšem že byla PODEZŘELÁ nám došlo až teď. Notebook byl používáný asi rok a z původní ceny 22.000,- stál jenom 4.300,- a už to se nám mohlo zdát divné. Zavolal teda na číslo a domluvil se s majitelem, že ho pošle do týdne. Dneska dlouho očekávaný balíček dorazil a mamka za něj hned předala peníze. Jenže jaký šok ji čekal, když rozbalila krabici! Byla plná papírů a různého harampádí. V konečném výsledku vážila asi něco jako notebook. Každého by asi napadlo co teď? Mamka naštěstí zareagovala rychle a jela na policii. Ta už to řeší a peníze se ještě stoply na poště.

Takže notebook nemáme, peníze naštěstí jo, ale co hlavně! Velké ponaučení!*

Mám dotaz jak do titulku vložit vlastní obrázek. Pořád se mi tam objevuje, že je to velký, nebo malý, nebo já nevim co. Tak prosím o nějakou JEDNODUŠE napsanou radu..:) Díky!

Božínku bylo tu už devět lidí..x) Děkuji za hezké komentáře, zvedly sebevědomí a potěšily.

Dneska navečer jsem koukala s maminkou- moc hodnou milovanou maminkou, která mi dnes koupila červené a růžové legíny- na Nemocnici na kraji města. Nezdaj se vám ty nový díly takový depresivní? Mě teda jo, ale mamka se mi jen vysmála. Taky jsem matičce dnes oznámila, že bych v 38 letech chtěla být taky tak sexy, hezká a hubená, ale to nikdy nebudu. Budu scvrklá a načichlá smradem ze smradlavého města, do kterého jdu v září na intr...:/ Achjo.. Ještě tady byla jedna věc, ale opravdu jsem sklerotik. No půjdu si čísti, abych nadále rozšiřovala slovní zásobu a své obzory! Mimochodem čtu O korunu a lásku od A. Dumase, a je to dost hustý...;)

Pa!*

No tak teda po včerejším celovečerním přemýšlení jsem si založila blog. Vlastně jeden už mám a večer jsem na něj vložila jeden ze svých hlubokomyslných článků, byl napsán v polospánku a lehkém oblouznění láskou. Rovná se- byla to hrozná slátanina. Mísily se tam keci o NĚM, škole a o tom jak sem hrozně chudinka opuštěná. Asi po půl hodině jsem to smazala, ale už dva lidi to přečetli..(!) Řikám, a sakra. No nic nevadí bylo to o hovně. Dochází mi, že jsem vlastně ještě nic nenapsala... Jo včera tady byl ještě jeden článek! Ach! Jak ten mi pomohl! To byla úleva! Celej den ve škole mě to hrozně dusilo. O matice jsem vzala papír a napsala pár řádků. Protože kdybych to neudělala, nejspíš bych začala křičet, mlátit a brečet. Byl to děsnej tlak! A pak doma jsem napsala dvě strany o ničem... Slíbila jsem si, že všechno budu mazat, kdyby tohle někdo od nás přečet... Byla bych v ... Ano, tam. Jenže po usilovném snažení mi to nedalo, jentak to smazat. Přinutil mě k tomu až příjezd otcův. A proč vlastně ten tlak? No, asi po devadesát miliontý jsem se zabouchla, jenže je o deset let starší. To je vše, víc zveřejňovat nebudu. Jsem s tím, co jsem právě napsala dost nespokojená, ale vlastně ani nevím, co se má na takový blog psát.  Nejspíš úvaha o něčem, co mě za den napadne. V souvislosti s tím mě napadá, že si budu muset dělat poznámky, já starý dobrý sklerotik. No budu končit, stejně to nikdo nepřečte. Pa!*