Ach, ach, ach, ach ...

Ten hřejivý pocit, že zítra, zítra tě uvidím.

Nedá se popsat slovy, je to snad to nejnádhernější.

Zmiňuji tady nejmíň po sté, jak strašně emotivní je pročítat staré články.

Bože, jak se člověk mění.

Jsem

ty si ten, který si začne svlékat bundu, když řeknu, že je mi zima

ty si ten, kterého zajímají moje problémy, a který mě vždy vyslechne

Slzy tečou, a ty mi neskutečně chybíš.

Tvoje objetí, polibky, hlazení ..

Chci usnout a probudit se ve čtvrtek! *

Smazat si dvakrát za sebou článek, opravdu zkazí chuť ještě něco psát. *

Nedá se nevšimnout si, jak hůře a hůře to tady snáším.

Škrtám si dny, proklínám pondělí, modlím se za pátek.

A jistě

Nestíhám. Nestíhám nic.

Jak mám rozdělit čas mezi tolik přátel, rodinu, a něj .. ?

Ze všech stran slyším stížnosti, že nemám na nikoho čas.

Dnešní situace mi lehce připomněla jarní prázdniny, jestli si někdo vzpomíná.

Tolik dní volna, a já je zase využila lehce nerozvážně. To bych prostě nebyla já. Neumím si rozvrhnout čas, a v neděli se vztekám, že nic nestíhám.

Snažím se vrýt si do paměti každý okamžik s tebou. Jsou pro mě tak vzácné.

Tvou vůni, tvoje oči, tvůj obličej.

Teď to mám ještě živě v paměti, ale

ŠTĚSTÍ

To slovo proplouvá mým blogem tak jako já svým životem.

Někdy ho prožívám, jindy ho ztrácím, nebo po něm