Proč to jednou jedinkrát nemůžu zvládnout bez slz? *

Ten pocit, že aspoň pár hodin s tebou mi uteklo jen o vlásek!

Za ten bych vraždila ..! *

Miluju, když oba dva odejdeme, a vrátíme se v tu samou chvíli. Když napíšeš něco, co já zrovna píšu. Když řekneš něco, co mám na jazyku, nebo když to řekneme nastejnou. Když sedíme vedle sebe, a naše pohyby jsou úplně stejné.

Když

Já se snad těším do SC.

Na to škrtání posledních 4 dní.

Na to sladké těšení v pátek dopoledne.

I přes riziko upadnutí prstů jsem musela vytáhnout foťák.

Už mi to chybí.

Hned

Její život nebyl nic.

Neměla ho pro koho žít.

Jen přežívala ze dne na den. Pořád stejně. Nebyla šťastná, ani nešťastná,

Nenávidím život tady.

Svíravý pocit už nezačíná vstupem na intr, ale vjezdem do SC.

Mám tady sice tolik kamarádek, ale nikde jinde si nepřipadám tak sama.

Můžu sedět ve třídě, ale duchem tě lehce společenesky unavená sleduji, jak mi zpíváš tuhle písničku, debilně se usmívám a pohupuji se v bocích. Úplně to slyším. Je to ještě tak čerstvé. Cítím pořád ten krásný pocit. Jak ta slova prožíváš. "Jen když jsem teď šťastnej, že ty tu jseš. Mně vážně je krásně

Můj život teď dělím na tu část, kdy jsem tě neznala, a na tu, kdy jsem s tebou. Hádejte, která je lepší?