začít žít

Její život nebyl nic.

Neměla ho pro koho žít.

Jen přežívala ze dne na den. Pořád stejně. Nebyla šťastná, ani nešťastná, jen prostě byla. Toužila po lásce, marně hledala ten pocit. S nikým se necítila vyjímečně. A tak to vzdala. Nechala všechno osudu, a dál jen žila. Proplouvala životem. Den za dnem, hodinu za hodinou.

Snažila se bavit, ale vždycky všechno dopadlo jen bezhlavým opitím.

Stejně jako v ten večer.

Myslela, že ten večer bude jako každý jiný. Že ho přežije a přijde ráno. Před ní další den. Že její život bude po tom večeru plout dál světem. Jen tak bezvýznamně. Pro nikoho.

Ale ten večer všechno změnil.

Potkala jeho, kvůli kterému neměla pro co žít.

On, který jí vzal všechno. Srdce, smysl života, smích, radost, jí splatil svůj čin. A dal jí ještě mnohem víc, než musel.

Představil svého nejlepšího přítele.

Jak to všechno zní jednoduše.

Jak tohle mohlo její život změnit o 180 stupňů?

Když uviděla ty oči, ten úsměv, ucítila tu ruku na svojí, všechna bolest byla pryč. A ucítila to, co hledala. Ten pocit. V ten večer začala žít. Jen pro ten úsměv, jen pro ty oči. Jen díky nim.

Zamilovala se, na první pohled, jako malá holka.

A už v tu chvíli její podvědomí vědělo, že tohle bude něco úplně jiného.

A ono je.

Nevidím přes to moře slz. Je to všechno strašně neuvěřitelné. Nikoho jsem ještě nemilovala víc. Víc, než svůj vlastní život. *