Všechny články poslední doby končí v koši. Nějak mám zase období, že se mi psát ani nechce. 

Ale všechno je fajn.

A tím asi dneska končím, moje slovní zásoba je teď tak nějak zahalená v mlze. 

Takže zatím. *

 Kdo by to byl řekl, že zrovna z nás dvou se stanou tak dobré kamarádky. Na první pohled úplně rozdílné. Ale my dvě si tam rozuměly vždycky nejvíc. V celé třídě lepší přátelství nebylo. 

Nebylo.

 Něco úžasného. Něco, co jsem ještě nikdy nezažila.

Rovnou ze školy si dojít pro něj.

Nemuset před tím absolovovat hodinovou

Jak si tak píšem, mám pocit, že by mi měl něco říct.

Ne něco, co se týká nás dvou.

Něco, co se stalo ještě než jsme se poznali.

 Většina z vás to asi nepochopí, ale pro mě je takovej luxus spát ve vlastní posteli, mít večeři od babičky, jít ven s kamarády, mít soukromí a naši sprchu.

Pít domácí šťávu a v klidu bez sluchátek sledovat doktora House.

Doufám, že se máte všichni jako já.   *

 Takže jsem si myslela, že se mi to dneska v hlavě srovná.

A on je v tom všem ještě větší zmatek.

V učebnicích, ve jménech, v lidech.

 Takže ten pocit, že jdu někam, kde už to znám zažiji až ve třeťáku.

Jak popsat to všechno, co teď cítím, co se mi honí hlavou.

Za prvé je velký