Neříkáš nadarmo, že jsem tvůj malý úchylek.

Taky si nepřipadám normální, když tu tak sedím, v ruce ponožky vyprané tvou mámou a všude okolo mě je cítit vůně vaší aviváže.

Nenávidím, tu netrpělivost ..

Nenávidím, jak se čas vleče ..

Nenávidím,

lechtat se

házet po sobě vším, co máme po ruce

poslouchat písničky a zpívat si

Čeká nás jen týden, a já přesto brečím jako želva.

Nevím už, co psát, protože sama nenacházím žádná slova.

Nic pro to, co spolu zažíváme. *

Celou sobotu proválet v posteli? Sama nikdy, ale s tebou ráda ..

Je tolik věcí, které pochopíme jen my dva.

Například to, že jsme zvířata.  :D

Jsme jako bratr a sestra, jako nejlepší přátelé, a zároveň jako nejzamilovanější pár ..

Takové to prostě nebylo s nikým.

Vždycky mám v hlavě ta slova,

Občas mám chuť zvednout se z lavice a vysrat se na všechno. Odjet na intr, zbalit se a už nikdy nevrátit. *

Zachránili jsme si životy navzájem tím, že jsme si do nich vstoupili ... *

Jen ta slova "zítra ho uvidím" mě vykolejují. Jen ta představa, že budu zas s ním. Vůbec mi to nějak tenhle týden nedochází.

Ani nevím co napsat.

Proč mi minuty bez tebe připadají jako hodiny? A minuty s tebou jako sekundy?

Kdo zařídil tuhle nespravedlnost?

Jak ten čas zastavit?