Vánoce jsou za dveřmi.

Nechala bych tohle jako článek, ale je mi to trapné.

   :D

Slibovala jsem článek.

No tak zmiňovat ten hrozný pocit když jsem nastupovala do vlaku ( teď nemám na mysli  vlakofobii) a dívala se jak odcházíš asi nemá cenu.

Chci se nejdřív omluvit za to, jak jsem byla otravná a náladová posledních čtrnáct dní.

Ale tohle je můj blog, něco jako deníček.

A mě prostě pomáhá psát

Ta netrpělivost vzrůstá každou minutou.

Už to chci mít za sebou, těch 11 dní.

Díky bohu, že zbývá už jen jeden a malý kousek k tomu.

Už jen zítra, jen zítra, jen zítra!

Zítra budu balit, zítra půjdu naposled na večeři, zítra budu říkat : "Zítra tě uvidím!"

Musím uznat, že to v té škole přežívám, ani nevím jak .. To je samozřejmě lépe. A pak na intru, už to nějak překoušu do večera ... Stejně většinu času trávíme ve městě.

Jsem hrozný sobec. Koupila jsem si náušnice, a úplně

Mám absťák po tvých očích, hnědých, velkých, krásných, upřímných.

Po tvém hlase, který mě vždycky překvapí svou krásou.

Po

Představa tří dnů nepřináší depku, jak jsem očekávala. Ale radost. Radost z toho, jak se nám to blíží, lásko. :)

Já jsem vážně šťastná.

Bože,

Mám pocit, že prasknu. Že se celá rozletím na miliony kousíčků, jak už se to nedá vydržet! Nevím, jak tohle popsat. Ještě nikdy jsem nebyla tak nedočkavá. Ještě nikdy jsem tak moc po něčem netoužila. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že to prostě už nevydržím! Že pokud vážně něco neudělám, zblázním se.