Zmojihlavy | "srdceryvnosti"

Slibovala jsem článek.

No tak zmiňovat ten hrozný pocit když jsem nastupovala do vlaku ( teď nemám na mysli  vlakofobii) a dívala se jak odcházíš asi nemá cenu.

Prostě, s ním, s Lukynem už bylo touto dobou štěstí na odchodu. Buď bylo pryč úplně, nebo jsem to aspoň při nejmenším cítila. Oba dva se chovali jinak. Dva měsíce, asi jim to stačilo.
Ale s tebou, je to jiné.

Krásnější, lepší, šťastnější, pevnější ...

Mohla bych mluvit do nekonečna.

Snad bych vystihla, že tenhle víkend byl náš nejlepší.

Možná právě proto, jak dlouho jsme na něj oba čekali, anebo možná prostě proto, že tohle bude konečně něco jiného? Z toho jak se vyjadřuješ, cítím, že moje city opravdově opětuješ. Že to máš stejně, že to nejsem jen já, kdo bez tebe trpí. Ale i ty. A to mi dává sílu přežívat to tady, čichat kávoviny, hádat se se spolubydlící a mučit se školou.

Jsi moje opora, cituji tebe: "Moje slunce, které mi rozzářilo život a změnilo ho k lepšímu."

Jen si představím život bez tebe, je mi zle. Tak si to představovat nebudu.

Hned se mi zvedají koutky úst, jen si vzpomenu na ty naše nápady, rvačky, lechtání, dvojsmysly ..

Prostě te žeru, chlapče ! :* ♥

PS: Není to moc srdceryvné, ale nejde mi soustředit se na pokoji plném lidí. *