Cesta je volná, ale...

V noci jsem měla chuť spát, nejménně pár let. Nešlo mi vůbec usnout, ale zakazovala jsem si všechny myšlenky, které by se mohly týkat  této záležitosti. Jenže ouha, to pravé peklo mě teprve čekalo. V noci mě něco probudilo, už ani nevím, co to bylo. Každopádně každých pět minut jsem měnila polohu a modlila se, abych už konečně spala. Ze začátku to bylo docela v pohodě, jenže pak jsem si na to vzpomněla. A to už se myšlenky nedaly ovládnout. Je mi hrozně, šla bych spát, spát, a spát, ale nemůžu.

Zítra se musím zase vrátit do školy, a dělat, že se nic neděje.

Tohle je bludný kruh. Pořád dokola.

Ptáte se, tak proč se prostě "neodmiluješ"? Já vím, cestu mám volnou, ale má to háček.

Bojím se.

Bojím se, že když se odmiluji, když se mi to vážně podaří, tak on třeba konečně něco udělá. Mám strach, že až ho nebudu chtít, bude chtít on mě. Takhle to mám totiž vždycky. Na tomhle vždycky ztroskotala jakákoliv možnost vztahu. Chtěla jsem já, on ne. Chtěl on, já už ne.

Ale říkala jsem, že jestli něco nějak má být, tak to tak bude. Ale věřím tomu vůbec? Člověk tomu přeci musí také pomoci.

Uvědomuji si, že můj blog už není o ničem jiném, než o něm. Ale já se musím ze všeho vypsat. Trochu to pomáhá, když to někomu povím. Děkuju vám, že mi tak pomáháte.:)*