A co se ještě nestane?!

Ruce se mi klepou, nemůžu dýchat, cítím tlak na hrudníku.

Stála jsem u okna a bezdečně koukala ven. Mihla se velice známá hlava. A další, až převelice dobře známá hlava. Známá tvář. Jeho tvář..

Srdce mi začalo bušit šíleným tempem, myslela jsem, že se snaží vyskočit ven a běžet mu naproti. Šla jsem ke dveřím, s vyděšeným výrazem. Stál tam on, ještě s Mikešem. Usmáli se oba a zeptali, jestli jdu ven!

Samozřejmě! že jsem šla. Vyběhla jsem do svého pokoje s vidinou filmu, ve kterém dívka vybíhá po schodech a vrací se za dvacet minut.  Trochu jsem se bála, abych nedopadla stejně, a tak při soukání do kalhot jsem zároveň hledala mobil a přemýšlela, jak o tom sem napíšu. Lehounce jsem si namalovala řasy, trochu s obavami o svoje oči.

Venku jsem tomu ještě stále nerozuměla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedávalo mi to smysl. Došli jsme na naše místečko a mluvili, a mluvili, a smáli se...

Padla slova, a věty, které padnout mohly, a které nemusely.

Mluvil o NÍ, o svojí holce! Ale pak o mě mluvil hezky, se zájmem..! Chápete to?

O co se sakra snaží? Idiot jeden. Nenávidím ho..

NIKDY, nikdy by mě nenapadlo, jak skončí obyčejný sobotní den..