Be free and happy

Jelikož tenhle konec prázdnin je na ho**o ( s prominutím ), jak řekl sám Luky, protože se moc často nevídáme, rozhodla jsem se, že si ho i přes to užiju.

To, že se mi po něm zkrátka stýská nevyřeším posedáváním doma. A tak jsem se rozhodla vyrazit na procházku. A jak jinak než s foťákem. Bez toho poslední dobou nedám ani ránu.

Slunce pálilo, a všechno vypadalo zpočátku docela nudně. Ani jsem pořádně nevěděla, kam mám namířeno.

Přeskočila jsem potok, a zamířilo si to k řece. Na místo, které jsem pěkných pár let neviděla. Bylo tam krásně, ale sedět u břehu mě dlouho nebavilo. Tak jsem se rozhodla přebrodit na druhou stranu. S panickým výrazem jsem se vydala na krkolomnou cestu. Jen jsem se modlila, abych nepotkala úhoře, kterých tam bývá hojno. Cesta se vydařila, párkrát mi vynechalo srdce, když jsem zahlédla "úhoře" klacek, ale došla jsem šťastně na krásnou a prázdnou louku.

Patřila jenom a jenom mě. A tak jsem začala experimentovat s foťákem. Kdyby mě někdo viděl, jak pobíhám tam a zpátky a potom splašeně skáču, nevím co by si pomyslel. Já jsem se ale dost nasmála a taky pěkně zpotila. Byl to docela svobodný pocit, běhat bosá po louce, a vědět, že nejsem nikým rušena. Celou dobu mi hrály písničky a já si nerušeně notovala. Cítila jsem se šťastně, i když jsem Lukyho už docela dlouho neviděla.

Bylo to docela i nostalgické.  Na chvilku jsem si sedla, a opět přemýšlela. Kdybych měla psát všechno, seděla bych tu dlouho.

Hlavní myšlenkou bylo, že jeho "útěk" z mého života bylo vlastně to nejlepší, co mě mohlo potkat. A kdybych nebyla pitomá a zaslepená láskou, utekla bych sama.

Z mojí louky, jsem se přesunula do lesa, ve kterém moc fotek bohužel nevzniklo, díky otravným mravencům. Vypochodovala jsem tedy zase zpátky.

Teď snad už vážně jen: Be free and happy! ;) *