Zmojihlavy | MEADOW

Ponořila jsem svá chodidla do orosené jarní trávy. Každý krok plynul s lehkou ladností a svěžestí. Nadechla jsem se, byla cítit vůně čerstvé trávy poseté květinami. Ptáci poletovali a zpívali mi své písně, které probouzejí přírodu zpět k životu. Lehké šatičky vlály pod tlakem vánku, který mi hučel do uší a šeptal nesrozumitelná slova. Slůvka útěchy a radosti. Přestala jsem se soustředit na vítr,a svou pozornost přenesla na potůček protékající vedle mě. Zvuk vody hladící kameny a kamínky mě nezvykle uklidňoval. Přede mnou proletěl lístek spadený ze stromu. Stromy lemovaly a doprovázely celou mou ranní pouť. Smrky, břízy, duby a lípy. Každý z nich měl rozličnou vůni, která jemně oplétala mé čichové buňky. Konečně se přede mnou rozevřela brána z dubových větví. Došla jsem na sluncem prozářenou louku. Tráva už byla suchá, mohla jsem si lehnout. Nevadilo mi, že ležím na krokusech a bledulkách. Byla jich plná louka. Jeden jsem utrhla a dala si ho za ucho.

A tak jsem ležela, poslouchala zpěv ptáků, šumění stromů a potoku. Byla jsem šťastná.

Ozvalo se zašustění. Keře a stromy se na chvíli rozevřeli. Na louku vstoupil on..

Sem jsem se ponořila o matematice.

Celé jsem si to sepisovala do mobilu, a když mě učitelka vyvolala, nevěděla jsem, kde jsem. Jestli na krásné jarní louce, která vznikla v mé fantazie, nebo ve třídě. Moje prsty klouzaly po klávesnici jak rychle sepisovaly každou myšlenku a pocit.

Zklamaně jsem zjistila, že se nacházím ve třídě plné usínajících lidí..

Poslední větu jsem psala s takovým tlakem na srdci. Je bláznovství vědět, že když ujdu dvě stovky metrů, budu stát před jeho domem. Je tak blízko, ale zároveň daleko.

Mohla bych to udělat, prostě mu napsat. Ale neudělám. Možná je to veliká chyba.. A možná se nad tím zamyslím a udělám tu nečekanou spontánní věc.

Mám najednou hroznou chuť psát.

K dnešku bych asi nic nepřidala, jen se psychicky (vlastně i fyzicky) připravuji na zítřejší úklid.

Krásný den!*