Sedím u tebe doma.

Čekám až se vrátíš že školy a tak nějak mi dochází, že bych si měla dát pauzu s psaním.

Se podívejte, jak to vypadá. *

Zas pocit, že se rozletím na tisíce kousků.

Až tě uvidím, rozmačkám tě. *

Moc bych si přála prostě jen být doma.

Doma.

Ačkoliv se to možná nezdá, je to nesplnitelné přání. Zase sedím tam, kde

Neříkáš nadarmo, že jsem tvůj malý úchylek.

Taky si nepřipadám normální, když tu tak sedím, v ruce ponožky vyprané tvou mámou a všude okolo mě je cítit vůně vaší aviváže.

Nenávidím, tu netrpělivost ..

Nenávidím, jak se čas vleče ..

Nenávidím,

lechtat se

házet po sobě vším, co máme po ruce

poslouchat písničky a zpívat si

Čeká nás jen týden, a já přesto brečím jako želva.

Nevím už, co psát, protože sama nenacházím žádná slova.

Nic pro to, co spolu zažíváme. *

Celou sobotu proválet v posteli? Sama nikdy, ale s tebou ráda ..

Je tolik věcí, které pochopíme jen my dva.

Například to, že jsme zvířata.  :D

Jsme jako bratr a sestra, jako nejlepší přátelé, a zároveň jako nejzamilovanější pár ..

Takové to prostě nebylo s nikým.

Vždycky mám v hlavě ta slova,

Občas mám chuť zvednout se z lavice a vysrat se na všechno. Odjet na intr, zbalit se a už nikdy nevrátit. *